Kdysi jsem dostala od jedné překladatelky mých básní nečekaný dotaz. Ptala se, jestli havrani opravdu migrují. Ona si myslí, že havrani nemigrují. A že to mám v básni špatně.
MI
Marie Iljašenko
Všichni milovníci literatury zaregistrovali, že minulý týden v Praze proběhl největší tuzemský knižní veletrh a festival Svět knihy. A v ukrajinské metropoli podobné literární obžerství právě začíná: Knižní Arsenal (Arsenal Book Festival) letos představuje více než stovku nakladatelství a návštěvníkům nabízí skoro pět set kulturních událostí.
Je pozoruhodné, jak různé asociace mají lidé při slově „jih“. Když loni vycházela v Polsku moje kniha, která má jih v názvu, grafik nakladatelství v návrzích na obálku postupně vršil ananasy, datlové palmy, psychedelické kaktusy a surfovací prkna. Všechny obálky měly společné to, že vypadaly strašně.
Viděli jste Vídeň mimo Vídeň? Ne, nemyslím tím secesní nádraží ani divadla architektonické společnosti Felmer und Helmer rozesetá po střední a východní Evropě. Není to tak dávno, co se jí mnohá města snažila ze všech sil připodobnit. A Vídeň je v nich dodnes všude.
Je to právě rok, co trvá otevřená válka Ruska proti Ukrajině. Krom toho, že se Biden nečekaně objevil v Kyjevě, kde pojedl perepičku, legendární párek v těstíčku, a Scholz konečně přislíbil poslat Ukrajině tanky, se udála i méně nápadná, ale podstatná věc.
Mám několik přátel, kteří milují staré mapy. Vyčmuchávají je na blešácích, dávají do krásných rámečků, někdy vypočítavě nosí na výlety s nadějí, že je čeká cesta v prostoru i čase. Co čekají, že najdou? Zarostlé kozí stezky? Moře?
Poslední týdny si povídám se svou prababičkou. Ne, nejde o sociální síť či platformu, která umožňuje spojit se s mrtvými. Jen využívám karanténu, abych se doučila rodný jazyk.
Umíte psát dopisy politickým vězňům? Já ne. A víte, jak chutná moře na Krymu? Já ano.
Přivedla jsem si domů kočku. Stříbrnou mourku s černými tlapkami. Předcházelo tomu dlouhé váhání. Zvládnu mít někoho pořád u sebe, starat se o něj, naslouchat jeho mňoukání? Kočku jsem nikdy neměla, jen ptáčky. Byla jsem zvyklá, že to poletuje a švitoří, pitvoří se u rozhlasových zpráv a každou chvíli přistane na rameni. Ptáci někdy v nestřeženou chvíli uletěli jižním oknem. Kočku budeš mít i dvacet let, to ti bude… padesát šest! řekl zlomyslně můj přítel.
Byl silvestrovský večer. Za oknem neochotně sněžilo. O pár měsíců dřív jsem se přestěhovala do nového podnájmu. A jako vždycky na Silvestra se něco pokazilo...
Začalo léto, květiny mají žízeň. Hospodyně řeší problém: muškátům, které mají na balkoně, se nějak nedaří. Nevědí, čím to může být. Světla mají dost a zalévají je pravidelně. Možná jim chybí vítr? Já žádné muškáty nemám a asi nikdy mít nebudu. Ale možná si jednou koupím barometr.
Není to nic pěkného. Co z toho, že o ní moudré knihy mluví tak sofistikovaně? Já si ji nejčastěji představuju jako upatlanou růžovou žvýkačku. Někdo ji nalepil na spodek sedadla v tramvaji, kterou se vezete, už ji ochmataly desítky rukou, ale máte stejně nutkání strčit si ji do pusy. A nakonec to uděláte. Fuj, vždyť to říkám.
Byl tam les, jabloňový sad, studna, vysoká veranda se zábradlím. Po lese jsem se denně proháněla, ze studny těžkým kovovým vědrem čerpala vodu a z verandy jsem skákala. Až jednoho dne přišel na návštěvu on, rozmazlený synek otcových kamarádů, a prohlásil: z téhle verandy nikdy neskočí žádná holka.
Stěhování na nové místo často znamená, že nezměníte jen byt, ale rovnou všechno. Přitom je vcelku jedno, jestli odjíždíte do jiné země, nebo se stěhujete o dvě ulice dál. Všechno je najednou jinak. A vy jen montujete a montujete nábytek. Já to dělám docela ráda, i když ještě raději o nábytku píšu.
„Chci na obláček.“ Touhle větou jsem mámu trápila opakovaně. A ona se s tím pokaždé vypořádala rázným dosednutím na zem: „To nejde.“
Poslouchat ruské písně o velké válce je peklo. Všímáš si, poznamenává moje sestra šeptem, těch jeřábů, skřivanů, labutí a vůbec té spousty ptactva? A také šeříků, karafiátů, břízek, sebelítosti. Sebelítost a patos jsou třeskutá kombinace. I když jde o konec té nejhorší války.
Přistihla jsem se, že se stydím, že píšu poezii. Nikoli pořád, jen mám takové chvíle. Například když se zmíním, že mi brzo vyjde kniha. Lidé se pak ptají, co to bude za knihu, a já musím odpovědět, že básnická sbírka. Nevím, jestli se u toho vyloženě červenám, snad ne.
Měla jsem dlouhé období, kdy jsem psala skoro jen o zimě. Bylo to moje téma číslo jedna. Zima mi nebyla obrazem pro lásku, nenávist nebo samotu. Zima byla zima. Poctivá poezie nemusí být nutně plná metafor, i když nám to ve škole říkali.
Lev Šargorodskij (1934, Leningrad), Alexandr Šargorodskij (1943, Ačinsk – 1993) – bratři, spisovatelé a dramatici. Většinu děl napsali společně. Roku 1979 opustili Sovětský svaz a usadili se v Ženevě. Členové mezinárodního PEN klubu, francouzského a švýcarského Svazu spisovatelů. Časopisecky vydali více než 500 povídek, v ruských divadlech bylo uvedeno deset jejich divadelních her.
