„To, co se lidem nevědomky líbí v literatuře, jako je ta, kterou píše Houellebecq, je pocit, že se vracejí zpět před civilizaci, do doby, kdy bylo možné mluvit o ženách jako o ,fláku masa‘, jako o ,děvkách‘, jak říká Houellebecq. Z toho plyne otázka, co fasáda literatury vlastně umožňuje říct. Pokud byste tvrdil stejné věci v politice, žádný příznivec levice neřekne, že se mu to líbí. Ale když je to literatura… Mnozí lidé na levici mi řekli, že Houellebecqa čtou. Ukazuje se, že literatura je potenciálně nástrojem konzervace, umožňujícím přežívat krajně pravicovým myšlenkám, které by nemohly existovat jinde, například v prostoru politiky. Ukrývá se v ní politické nebezpečí: literatura umožňuje ospravedlnit politické násilí.“

V principu mi nevadí, když se autoři navzájem shazují, a tedy ani když shazuje francouzský spisovatel Édouard Louis v rozhovoru s Tomášem Koblížkem svého neméně slavného kolegu Michela Houellebecqa (A2 16/2023). Naopak. Dávám tomu přednost před debatami o stavu současné literatury chudými na konkrétní jména. A navíc Louisova kritika vypadá rozumně. Jenže bohužel jen vypadá. O dehonestaci Houellebecqových čtenářů jde až v druhé řadě.

V té první Louis nepředpokládá pouze, že ví, co se čtenářům Houellebecqa líbí, ale že ví i to, co se jim líbí „nevědomky“. Ještě problematičtější je pak Louisovo chápání termínu „civilizace“. Civilizaci obvykle máme za něco tisíciletého, Louis však definuje civilizaci jako dobu, kdy již není možné mluvit o ženách jako o „fláku masa“ a „děvkách“. Civilizaci tedy přiznává pouhých pár let existence a ani to ne, protože takto pojímaná „civilizace“ je spjatá s konkrétním prostředím a sociální vrstvou (o tom ví Louis jako dítě z dělnických poměrů své), a tedy se o existenci civilizace jako celku nedá mluvit ani dnes, protože o ženách jako děvkách se na jistých místech a v jistých vrstvách hovoří dosud. 

To poslední, o co bych však stála, je vytvořit dojem, že mi jde o slovíčka a že za ně Louise peskuji, protože mé hlavní výhrady se zakládají na něčem jiném. 

Součástí podstaty celé věci je nejistota ohledně toho, zda Louis reaguje na nějaké Houellebecqovy výroky jako veřejného intelektuála, či má na mysli pouze jeho knihy. Vzhledem k tomu, že Louis hovoří pouze o Houellebecqově literatuře, předpokládejme, že platí druhá možnost. Co tedy Louis v Houellebecqových knihách nemůže vystát?

Louis nemůže vystát, že „při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek“. Na mysli má „rasismus, homofobii, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti“. Louis v této zdánlivě nenápadné větě odhaluje možná „nevědomky“ více, než odhalit chtěl. Jen tak může při čtení prózy pokládat jisté požitky za zakázané a vytýkat Houellebecqovým čtenářům, že mají (mylný) dojem, že jsou jim „opět dovoleny“. Otázka totiž zní: kdo tu kdy komu co při čtení konkrétně zakázal?

„Pokud byste tvrdil stejné věci v politice, žádný příznivec levice neřekne, že se mu to líbí. Ale když je to literatura…“, říká Louis na konto zmiňovaného rasismu, homofobie a všech těch odporných tendencí v lidské bytosti, respektive v postavách Houellebecqových knih. Mám snad jako čtenářka povinnost být eticky příkladnou nejen v chování, ale i v myšlení? Proč je špatné, když se mi „líbí“ sledovat jednání a myšlení románového hrdiny plného „odporných tendencí“ nebo v rámci četby popustit uzdu svým vlastním odporným tendencím, kterým v běžném životě popustit uzdu nemohu? Literatura je možnost a moci si tyto odporné tendence u druhých i u sebe propátrat, troufám si říci, otvírá šance být právě i díky tomu „venku“ lepším člověkem, jakkoli smysl literatury není edukativní. K čertu s disciplinací! Možnost nebýt „správným člověkem“ si vyprošuji minimálně v soukromí!

Rozdíl mezi politikou a literaturou je mj. rozdíl mezi činem a myšlením. Pokud jedno ztotožňujeme s druhým, nastolujeme totalitu analogickou té s neustálým kamerovým dozorem. Předstíráme, že nemáme co skrývat. Já tedy ano. Vy ne? 

Pro obecnější pochopení celé věci přestaňme ztotožňovat odporné tendence v nás jen s rasismem, sexismem a homofobií a zahrňme do nich dejme tomu i zcela nerasistickou, nesexistickou a nehomofobní závist, nesexistickou, nerasistickou a nehomofobní zbabělost a nehomofobní, nerasistickou a nesexistickou bezohlednost… Říci ženě, že je flák masa, není nakonec o nic horší než zradit nejlepšího kamaráda či pokládat žížalu za podřadnou bytost. Naše odporné tendence klasifikujeme na škále míry trestuhodnosti často zcela svévolně.

Louis říká, že literatura je „potenciálně nástrojem konzervace, umožňujícím přežívat krajně pravicovým myšlenkám, které by nemohly existovat jinde, například v prostoru politiky“. Jistě. Kde jinde by měly přežívat než právě v literatuře? Stejně jako další ošklivé myšlenky, dezolátní charaktery a životu nebezpečné nápady… To mají být „nikde“? Jak a kam se mají vypařit? Navíc Louisovi nevěřím, že neví, co jsou to ošklivé myšlenky, temná zákoutí nebo požitek z nedovolených věcí, byť se třeba nejedná o nic homofobního, sexistického, rasistického ani pravicového a předpokládám (možná mylně, protože usuzuji sama ze sebe), že čte někdy právě proto, aby s nimi prostřednictvím literatury mentálně obcoval.

Nehledě na to, že dívat se na čtenáře Houellebecqových próz jako na konzumenty „zakázaných rozkoší“, je zvláštní perspektiva, nejen co se týče představy toho, že je v literatuře něco „zakázané“, ale rovněž s ohledem na ony „rozkoše“. Tato představa totiž automaticky předpokládá ztotožnění Houellebecqova dejme tomu sexistického literárního hrdiny se (sexistickým) čtenářem/čtenářkou. Předpokládá, že zájem číst prózu, kde hlavní postava trousí jisté názory, znamená holdování takovým názorům jako čtenář/ka. Být čtenářem/čtenářkou Houellebecqa v takových intencích de facto znamená přiznat se k odporným tendencím v sobě samé/m a slouží jako svého druhu důkaz či usvědčující materiál. Zatímco Louis má za politické nebezpečí literaturu typu Houellebecqových próz, oním politickým nebezpečím je spíše způsob, jakým o ní uvažuje.