Vyběhnu ke dveřím, beru do ruky sluchátko: „Ano, prosim?“
„Poď dolu,“ zachrastí to v telefonu.
„Proč?“ 
„Balík, sám neodnesu. Poď!“
„Bolí mě záda,“ řeknu, ale překvapena přísným povelem scházím ze čtvrtého patra naproti pošťákovi.
Vím, že má těžký úděl. A vím, že svět je nespravedlivý. Náš pošťák je totiž malinký, hubený Číňan, o dost menší než já, a řekla bych, že i o dost starší. 
Ocitám se teď naproti němu ve vchodových dveřích našeho činžáku bez výtahu. Jak tam tak stojí ve žluté uniformě DHL a opírá se lokty o obrovský balík, vypadá jako ztělesněná výčitka.
„Odnesem to spolu,“ říká panovačně.
„Ale…“
„Žádný ale!“ vyštěkne.
„Já to asi neunesu.“
„Uneseš. Ty pomoct mě, já pomoct tobě. My to spolu unést nahoru,“ dodá logicky.
„Můžu zkusit,“ říkám popleteně a nahnu se nad metr a půl vysoký balík, ve kterém jsou objednané bedýnky na knihy z akátového dřeva. Pět festovních krychlových bedýnek, jedna váží patnáct kilo, to dělá bratru, ani počítat se mi to nechce…
Navíc vidím, že na balíku je napsáno: patnáct kilo, zatajili tedy násobek pěti, zmrdi!
Patová situace.
Snažím se. Opravdu se snažím. Hrbím se. Hekám jako stará herka. Ohnu se znovu nad balík, on řekne one two three – – – a…? A nic!
Posuneme balík o pár centimetrů a já se vyčerpaně svalím na kachličky.
„Nejde to,“ zopakuju dýchavičně. „Proč vás neposlali víc?“
„Nejsou žadny lidi. Já placený na dopisy. Je to dopis? Neni to dopis. Nepomužeš, nevadi, nesu zpatky,“ odpoví zlověstně.
Poličky jsem si objednala v secondhandovém obchodě s hotelovým nábytkem a zaplatila za doručení právě proto, že něco takového přece neodnesu do čtvrtého patra sama. Copak jsem kulturistka?

Pošták už nestojí naproti mně jako ztělesněná výčitka, ale jako buvol v aréně s logem DHL. Anebo jako oslík, hubený, vyčerpaný, agresivní oslík.
A já? Já dřepím na zemi jako stará ztrhaná herka – napadne mě mimoděk a vyjde ze mě vteřinové zařehtnutí. Vzpamatuju se a vstanu
„Nepomůžeš, beru zpátky, přemýšlej,“ vydírá mě poštáček, jako by znovu nabyl svou ztracenou energii.
Přemýšlím, že vzít balík zpátky znamená i pro něj spoustu práce s nejistým výsledkem, a že je tedy dobrým psychologem. Bůhví, zda neměl, než se ocitl v Německu, pokoutnou firmu na čínském venkově, kde zaměstnával ztrhané, uštěkané Číňanky.
„Mám to. Sousedi, zvoň,“ nařídí mi zčistajasna smířlivěji a ukáže očima na zvonky, snad aby mě podpořil.
Pak chvíli oba nehybně pozorujeme mé prsty, kterými křečovitě mačkám zvonky sousedů, beru to po třech, stejně se nikdo neozývá, nikdo nereaguje, asi si už všimli, že se z chodby v přízemí ozývají výkřiky dvou zoufalců.

A pak mě to napadne. 
Napadne mě, že v naší celkem poklidné ulici oslovím prvního chodce, co projde kolem domu. Protože tady už nejde o normální a vůbec ne morální situaci, tady jde o výzvu. 
Naší obětí je muž středního věku, v úřednicky elegantním kabátě, kožených rukavicích, kostkované šále a kšiltovce, dosud se usmívá, trochu spěchá, v pravé ruce aktovku. Typ státního zaměstnance, vybíhám za ním na ulici, mávám na něj oběma rukama, usmívám se
„Ahoj,“ říká mu pošťák nezvykle přátelsky a vykukuje ze dveří.
„Ahoj,“ odpovídá oběť v šedivém kabátě.
„Pomůžete nám, prosím?“ říkám a všímám si, že jsem sepnula ruce v prosebném gestu k šedivému nebi.
„S takovým jedním balíčkem, trochu větším…“ zamumlám zastřeně.
„Jasně,“ přitaká úředník a kráčí odhodlaně k metr a půl vysokému balíku, o kterém netuší, že váží 75 kilo, a už vůbec ne, že ho bude muset odnést do čtvrtého patra.
„Rrrraaaaz dvaaaa tři“ – zazpíváme teď s čínským pošťákem unisono, jako bychom byli na amatérské vzpěračské soutěži.

Vleču se po schodech a morálně podpírám dva muže s balíkem.
Vleču se za nimi a vidím, že náhodný chodec mění barvy v obličeji.
Mezi prvním a druhým si odkládá čepici.
Mezi druhým a třetím si šálou otírá pot z čela.
Mezi třetím a čtvrtým mu šála padá a úředník opět mění barvy.
Stojíme konečně před mým bytem, dva zrychleně oddechující muži.
Číňan je podle všeho přeci jen v lepší kondici než úředník.

A pak to přijde.
„Děkuji, moc vám děkuji,“ vysouká ze sebe úředník, sotva popadne dech. A říká to velmi vážně, důstojně.
„Čtete rád?“ zeptám se okouzleně a myslím na to, že mu z vděčnosti daruji nějakou knihu.
„Ne, knihy nečtu rád, děkuji, moc děkuji, děkuji vám,“ říká a nemyslí to opět ironicky. 
Mrzí mě, že nečte, ale současně se nemůžu zbavit pocitu, že jsem ho mohla zabít.
Jeho tvář je právě modrofialová, nabízím mu vodu, ale on tam stojí, nemůže už zase popadnout dech, tak nevím: chce tu vodu, nebo ne?

Náš život je mozaikou zdánlivě neviného veletoku drobných zločinů. Pomohly by možná pojmy z biologie, citace Darwina, kdo ví… K přežití je podstatné porozumět hierarchii zmaru.
Tou poslední instancí v soukolí zmaru DHL jsem byla já.
Než se zjevil on – náhodný neznámý z ulice.
Než se zjevil a než nám poděkoval.
Takový je totiž řád věcí, v darwinovsky krutém světě.
Takové je poselství lásky v lednovém Berlíně.
Lidé si pomáhají, ale potřebují k tomu nečekaný moment překvapení. 
A o to jsme se s Číňanem dokonale postarali.
„Abych nezapomněl,“ říká mi Čínan už zase nepřátelsky, když se náš ztrhaný dobroděj vzdálil, „tady dám druhý dopis, pro souseda Desollé, daš mu to, tady podepišeš, že mu to daš.“
„Dám,“ odpovím ve stavu duchovního prozření.
Podepisuju se klikyhákem do elektronické čtečky, moc to nejde. Bolí mě levé rameno a mám ztuhlé prsty.
„Balík si posuneš do bytu sama. Šoupaním posuneš, šoupat umí každý,“ říká, abychom se vyřešeným případem snad příliš nesblížili.
„Děkuju,“ říkám mu vděčně, „děkuju moc.“ On mizí a neříká nic. 
Zatím neříká. Zatím! To až později, později poděkuje svému nadřízenému ve službách DHL.
Může člověk neironicky děkovat za nevděčnou dřinu?
Může.
Ale děje se tak pouze v mizerných literárních textech a v našem starém dobrém, důvěrně známém postkapitalistickém světě.