Byli jsme tam tři spisovatelé z Evropy: Agata Kozak z Polska, Matias Candeira ze Španělska a já, a tři spisovatelé z Alžírska: Yasmine Djebel, Hamza Koudri a Mahmud Aroua. Ani jeden z nás nepatří k literátům, kteří by si k umělé inteligenci dokázali vytvořit pozitivně utilitární vztah. Nebyli mezi námi námezdní scenáristé ani tvůrci žánrových románů na pokračování, jimž mohou neomezené kombinatorické schopnosti píšících algoritmů ulehčit dřinu s vymýšlením zápletek a postav. Byli jsme skupinkou starších i mladších autorek a autorů s různorodou literární zkušeností a zaměřením. Ale jak se během setkání ukázalo, cosi nás přece jen pojilo: staromódně romantická představa o literatuře jako specificky lidském umění.

Několik přátel se mě po návratu ptalo, jak naše debata probíhala, co moji kolegové říkali. Pro ně a pro ostatní, které by to mohlo zajímat, se zde pokusím shrnout základní argumenty z naší více než tříhodinové výměny.

Předesílám, že lidé v publiku po celou dobu do diskuse aktivně zasahovali. Z jejich příspěvků a otázek nejednou zaznívala úzkost či pocit nejistoty, zmatení, k němuž jsme se opakovaně přiznávali i my na pódiu. Co bude dál? Co vlastně umělá inteligence dnes umí a jak rychle se naučí i to, co dosud neovládá?

To bylo asi nejčastěji zdůrazňované slovo: dosud.

Málokteré téma je dnes v literárním světě tak relevantní jako AI. Když jsem odjížděla do Alžíru, probíhala ještě v Americe stávka filmových a televizních spisovatelů. Skupina prominentních amerických autorů zrovna zažalovala společnost OpenAI, neboť bez dovolení a kompenzace využila jejich knihy k učebnímu procesu ChatGPT chatbotu. Do toho proběhla tiskem zpráva, že několik autorů objevilo na Amazonu knihy, jež nenapsali, ale které se prodávají s jejich jménem na obálce, napodobují jejich styl a témata. Během léta upozornila autorka knih pro mládež Caitlyn Lynchová na to, že na Amazonu je v první stovce nejprodávanějších knih pro mládež pouze devatenáct titulů, u nichž lze autora dohledat. Ostatní jsou kompiláty slepené AI pro rychlý výdělek. V anglicky mluvícím světě, který je vlnou AI plagiátorství zasažen zatím nejvíce, se uchycují nové termíny. Jedním z nich je „AI nonsence“ – náhodně splácaná hromádka fragmentů cizích děl, která se vydává za knihu.

Jakékoli přemýšlení o umělé inteligenci a psaní se v současnosti asi nejvíce točí právě kolem nahraditelnosti lidských autorů, plagiátorství textů a vytváření falešných identit. Řemeslné knihy, jako jsou romance, nebo některá dílka pro mládež mohou dnes s pomocí lidských editorů (očividné nesmysly je přece jen nutno vychytat) psát počítače stejně dobře a mnohem levněji než lidé.

Méně se diskutuje o tom, jaké vyhlídky má literatura jako umění.

Může umělá inteligence se svou dokonalou pamětí, která dokáže obsáhnout celý souhrn knih napsaných lidmi, vytvořit něco natolik komplexního, abychom to mohli vnímat jako původní umělecké dílo? Ve vizuálním umění se jí to občas už daří, ačkoliv i zde se musí nejprve naučit s pomocí člověka dokonale kopírovat určitý styl, aby pak na něj mohla vytvořit příslušné variace. S ničím úplně originálním nepřijde.

V Alžíru jsme si stále dokola kladli základní otázky: Co je literatura? Proč vlastně čteme?

Bylo třeba je klást, neboť poprvé od vynálezu písma tu nastala podivná situace: k některé inteligenci patří tělo, a k jiné ne. Tváří v tvář novodobému golemovi zažíváme bezprecedentní krizi, která nás nutí vše znovu od základu promyslet.

Proč tedy vlastně čteme? Pokud necháme stranou poučení nebo rozptýlení, čím nás text může zaujmout? Autenticitou prožitku, subjektivitou, s níž se můžeme identifikovat nebo se k ní nějak vztáhnout. A jakou roli hraje v literatuře tělo? Tělesná podmíněnost autora a čtenáře, jejich smrtelnost?

Dříve jsme si mohli představit text jako strunu nataženou od autora ke čtenáři, kterou primárně rozehrává autor. A k němu se vlny přetvořené čtenářem v nějaké formě vracejí. Tento vztah byl daný a bylo lhostejné, zda některý autor má čtenářů deset a jiný deset miliónů; čtení bylo vždy individuálním a intimním procesem, jedinečným způsobem komunikace. Tím bylo i psaní.

To se dnes ale změnilo. Autorem textu už nemusí být nějaké „já“ – smrtelná lidská bytost z masa a kostí. Naproti tomu čtenář zůstává stejný, na jeho konci se nic nemění. Počítače píšou přece pro lidi, a ne pro jiné počítače. Ať už jsou texty generované jakkoli, bez toho, aby si je někdo přečetl (v řeči trhu koupil), nemají žádnou hodnotu. To kvůli čtenáři se podvádí, kvůli němu se kradou identity autorů nebo se vytvářejí identity falešné.

Je totiž třeba předstírat, že je vše při starém, vztah je oboustranný, na druhém konci drátu někdo sedí a přijímá signály. I čtenář/ka té nejjednodušší romance, kterou algoritmus zvládne levou zadní, vyžaduje, aby za knížku o vášnivé lásce v Karibiku někdo ručil. Není ochoten či ochotna číst výtvory robotů jinak než pro pobavení – asi jako když pozorujeme kousky cvičeného psa. Vždyť co ví počítač o lásce? Lze odpovědět: úplně všechno. A zároveň: vůbec nic.

Čtenář si ke knize, pokud to není bible nebo starověký epos, žádá autora.

Vydávání a prodej knih psaných roboty tedy vyžaduje velkou míru mystifikace, kterou by mělo být možné regulovat. Což skýtá naději, že na trhu práce zůstane místo i pro literáty, kteří by jinak nemohli chatbotům konkurovat.

Což ovšem neplatí pro televizní a filmovou tvorbu, kde už teď jsou scénáře kolektivním dílem a divák žádnou individuální konverzaci s tvůrcem nečeká.

Literatura, jak jsme ji dosud znali, byla autentickou výpovědí o lidské zkušenosti. Život autora tvořil složité podhoubí, z něhož jeho díla mohla teprve vyrůst. Proto nás tak fascinují životopisy spisovatelů nebo jejich korespondence.

Algoritmus žádné takové podhoubí nemá. V tom se jeho zkušenost od té lidské radikálně liší. Můžeme si představovat, jaké to asi je být netopýrem, ale nikdy nebudeme vědět, jak svoje bytí prožívá sám netopýr – jak ve své ikonické eseji popsal filosof Thomas Nagel. Naše lidské vědomí je podmíněno spojením těla a mysli, jehož problematiku nejsme schopni objektivně prozkoumat. Nedokážeme vnímat vně sebe, pouze usuzovat, že druhá bytost či entita, vykazující určité vnější znaky, vnímá něco podobně jako my. Nikdy tedy nebudeme s jistotou vědět, zda umělá inteligence nějaké vědomí má, nebo nemá; nevstoupíme do jejího mentálního světa.

Pokud nám o sobě nezačne vyprávět.

A tady se snad nabízí jediná férová zkouška, která by umožnila posoudit, zda umělá inteligence může psát literaturu, nebo ne.

Dokázal by algoritmus napsat text o svojí autentické zkušenosti, o svém způsobu bytí ve světě?

A poznali bychom vůbec takový text? Uměli bychom ho číst?