Vracím se domů do Lyonu přes Paříž ze švédského města Malmö, kde jsem vystupovala spolu se třemi českými spisovatelkami na večeru věnovaném české literatuře. Byla tam Sylva Fischerová, Radka Denemarková, Petra Hůlová s dcerou Irmou a já – s touhle tepající knihou. Návštěvnost byla dobrá. Byly i dotazy. A nikdo v publiku se ani nepozastavil nad tím, že českou literaturu, kterou v celosvětové konkurenci zviditelňují výhradně mužská jména (Kafka, Havel, Kundera, pro pokročilé Hašek a Hrabal), tu reprezentují čtyři ženy a pátá moderuje.

Pod bříšky prstů vnímám lehounký tep a jakoby hemžení.

Tělo těla, krev krve.

Celý jeden svět tu držím na klíně. Lze do něj vstoupit téměř v každém místě, ale rozhodně ne v každé chvíli. Ta moje přišla teprve před týdnem, když jsem se na počátku listopadu ocitla na skok v Praze.

Různé knihy Daniely Hodrové jsem samozřejmě držela v rukou již dříve. Dokonce jsem je i otvírala a luštila jejich potištěné stránky. Ale nedařilo se mi do nich vstoupit. Jak to, že teď to jde? Změnil se Danielin způsob psaní? Myslím, že ne. Změnila jsem se tedy já?

Snad když jsem v minulosti odcházela od jejích otevřených dveří, nevěděla jsem ještě dost o „blízkosti“. Ba ani o té nejsladší extázi středu, ve kterém se všechno sbíhá se vším.

Už to, jak mi Daniela Hodrová svůj nový román Ta blízkost přinesla. Necítila se dobře, a večerní cesta do centra Prahy pro ni dokonce představovala jisté nebezpečí. A přece přišla. Tušila snad, že nastal okamžik pozvat mne dál, ale je třeba to provést osobně? Bylo tohle pozvání už součástí tkaniny, té látky, kterou Daniela svým psaním vytváří a která pokračuje téměř beze švů z jedné její knihy do druhé?

Daniela je podivná sudička. Nepřede budoucnost, ale širokou, do nekonečna se rozbíhající, dávnou i docela blízkou minulost, do níž pak zasazuje přítomný okamžik (letadlo nad Paříží, zavřené oči) jako drahokam. Nebo spíš jako rostlinku vybavenou tisícem jemných kořínků. Nebo jako domov.

Ano, domov, to asi vystihuje můj pocit nejlépe. Přítomný okamžik, který nezakotveně plandal mezi vágní minulostí a neexistující budoucností, se náhle – díky všem souvislostem, kterými jej Daniela obdařila – stal domovem. Jistě, není to můj domov. Není to můj svět, jsem v těchto místech jen na návštěvě. Ale o to přece nejde. Jde o zážitek celistvosti a ten si lze odnést s sebou.

Danielin svět – kniha na mém klíně – skutečně pulsuje. Rozšiřuje se a vzápětí smršťuje do jediného bodu a tak stále dál. Nádech, výdech.

Živí lidé se tu setkávají s mrtvými, mezi životem a záhrobím vede tenká, prostupná hranice. Přátelé a příbuzní jsou literárními postavami a naopak, přečtené texty se stávají živou tkání. Stejně jako loutky, zrcadla, kusy nábytku, hrnečky, obrazy a polštářky. Žijí a umírají tu rovněž stromy: akát, jeden stříbrný smrk, uschlý smrk v lese a nakonec ořech, po kterém nezůstane ani pařez. Tenhle svět obývají (a trochu i ovládají) různá božstva: Artemis, Athéna, Nox, Amor, Mót, Ba’al. Avšak známý bůh na kříži tu chybí, nepochybně by pestrou nádheru porušil. Objeví se jen v neškodné podobě jezulete v chlévě, na scéně loutkového divadla.

A všichni ti lidé, kteří se – často v tělesných bolestech a o holích – belhají románem Daniely Hodrové (hůlky odhazují až na asfodelové louce, kde se po smrti procházejí) jsou tu milovaní. A také všechny ty stromy a předměty – dokonce i plastové láhve pohozené v trávě za plotem – jsou milované. Všechno si to spisovatelka zve domů, zahrnuje do svého universa. Nic není moc malé nebo obyčejné, aby to Daniela nechala stranou – ano, i na záchodě lze dojít osvícení.

Co se konce týče, tenhle svět žádný konec nemá. Žádné rozuzlení, které by nás nechalo s prázdnýma rukama. Konec, to je snad jen konec psaní a i to se teprve uvidí! Nekonečno se neotvírá někde za okrajem, ale přímo zde, nablízku, uprostřed středu.

Daniela se ráda toulá. Vydává se do nejzazších končin zdánlivě nesouvisejících krajin a trpělivě tam sbírá motivy, emoce a významy, aby je pak nechala explodovat v nejbližším detailu: gesto, se kterým se neznámý muž v čekárně u doktora sehne, aby svojí nemocné ženě dopnul zip na zimních botách. Bosá chodidla milovaného člověka. Pohlazení po vlasech, když se už (nejen venku) smráká.

Pokud mi vytryskly při čtení slzy, bylo to vždy naprosto nečekané. A nebylo to nějakým sentimentálním dojetím, ale silou okamžiku, který se dlouho (v těch vzdálených krajinách) připravoval.

V Danielině světě spolu všechno souvisí. Vše je provázáno, jako to snad bývalo ve starověku, předtím, než se celistvost rozpadla na to lidské a ostatní. Pracují tu sice odstředivé síly temnoty a chaosu, ale proti nim vystupuje láska, která drží věci pohromadě.

Co jiného by to nakonec mohlo být?

„Všechno je láska, nepochopitelná…“ píše Daniela.

A u toho, zatímco letadlo s hrkáním ještě stále klesá nad Paříž, pro teď zůstanu.