Ještě se mi však nestalo, že bych byl na rezidenci, byť týdenní, vysloveně pozván. Tedy už stalo: pozvali mě do Mikulova. V době krajiny sevřené ledem a strachem z viru. A byl to tak zvláštní pocit, že už na českomoravské hranici se dostavil pocit uvolnění: teď se může všechno.

Nechci tak docela psát o tom, co jsem v Mikulově psal. Já totiž spíše přerovnával, třídil, odstupoval, básně, myšlenky, nápady. A to se dělá dobře za pochodu. Takže vzhůru na Pálavu. Vše pokryto ledem a následně popraškem sněhu, který ve zdejší krajině působí jako mramorový prach. Měl jsem ambici vyškrábat se na první horu, zvanou Stolová vulgo Skleněný vrch, a pak by se vidělo. Ale to bych nesměl potkat Jarka. Tedy: pan Jarek si začal a spíš potkal on mě. Navzájem jsme se míjeli a sledovali od Turoldu, na úpatí Pálavy už to nešlo ignorovat. Dlužno podotknout, že nabídka společného putování přes tři vrchy se mi v onom meteorologickém kontextu jevila být z nebe spadlou.

Jarek je kabrňák. Přes Pálavu chodí tak třikrát do týdne a od té doby, co je v důchodu, to zvládl víc než tísícstokrát. Netajil jsem se tím, že píšu, ale tím se netajil ani Jarek. Jenže zatímco já píšu sloupek o Jarkovi, Jarek píše knihu o legionářích. Jejich místo v českých dějinách bylo myslím hlavní téma Stolové hory, obzvláště dokud nevysvitlo slunce. Trasu nám tento horský duch v podobě křepkého muže, jehož jsem pro sebe přejmenoval na Gandalfa, vytyčil osobitou. S lahůdkami, které oceníte asi až po tisícím pochodu: tenhle chomáč je kytka, co roste jen tady, tady na té skále jsou v zimě k vidění zedníčci skalní (jediné místo v republice, jak jinak) a tenhle strom má ve znaku zdejší CHKO.

Byl jsem natolik perplex, že jsem se snažil ponejvíce držet krok. Jistou chůzí sestoupali jsme kaňonem skal až do Věstonic, odkud jel autobus. V prázdném místním kině už čekala potulná divadelnice a muzikantka Ód, naladěná všelijakými nástroji na ukolébavkovou notu. Vysílali jsme literárně-hudební pořad a následně diskutovali v pečlivých rozestupech o všem možném.

Hlavním výstupem pobytu je touha žít v maringotce a dožít se důchodu. Není to málo, ale ten dokončený rukopis dětské knížky o prvním sněhu a sebekritické nazření vlastního díla rád přihodím k tomu. A děkuju.