Nevytýká mu to nijak zle, spíše ho maminkovsky napomíná, a my, všichni muži, kteří film sledujeme, se v tu chvíli za toho troubu stydíme. Napomenuti maminkou klopíme oči a daleko od feminismem prosazované rovnoprávnosti a rovnopovinnosti, předaleko od úspěšných emancipovaných žen a mužů na mateřské, ryjeme špičkou nohy do podlahy. Ne že bychom nerozuměli současným feministkám; naopak, mnozí z nás feministé přímo jsou. Celá odpovědnost za ženiny podpatky však zároveň, naprosto patriarchálně, padá na nás. Nepřemýšlíme nad tím, jenom se stydíme.

Zajímavé na věci je, že Sláma scénu evidentně nezařadil jako komentář k dnešní diskusi o genderových otázkách. Ne – scenárista prostě ztvárnil věci tak, jak by se pravděpodobně odehrály. Zachytil to, co je přirozené.

Přirozená však začíná být i ta zvláštní situace současných mužů. Na jednu stranu feminismus chápeme, ale na stranu druhou se stydíme za ženiny podpatky. Na jednu stranu bereme zcela vážně požadavek, abychom byli otevření ve svých myšlenkách a emocích, a dokonce i slabostech, a na druhou stranu se snažíme vyjít vstříc požadavku „silného, neochvějného, zodpovědného mužského ramene“, které pro ženu za každých okolností znamená bezpečí. Nevím, jak si kdo představuje současného muže, ale mně se v představě určitě nevynoří nějaký utlačovatel, stanovitel pravidel, macho – ale spíš Hugo Haas, který ve filmu pro pamětníky rozhazuje rukama: „Co se chce, Sára? Co se chce po mně?“ 

Co s protichůdnými požadavky – ne od nějakých bílých mužských pánů tvorstva – ale od našich žen a maminek?

A co s tím studem?

Nechci zpochybňovat feministické požadavky, jsou oprávněné. A snad feministický aktivismus pomůže, aby se věci zlepšily. Ovšem dokud se do diskuse nevmísí nahlas i takovéto otázky, bude v nich něco zásadního chybět.

Ale – i kdyby se o takových tématech začalo mluvit (a mluvit by o nich měly začít ženy, muži by se do toho asi nepustili, protože se za takové věci stydí, neboť jim podobné úvahy připadají slabošské) – vlastně si nemyslím, že by se něco skutečně pohnulo. Dokud tu bude, často atavisticky zdůvodňovaný, požadavek na neochvějné mužské rameno, nic se příliš nezmění. I kdyby se sešly všechny feministky světa a na náměstí slavnostně vyhlásily, že za ty podpatky nemůžeme, stydět se budeme stejně.