„Kolik jí bylo?“ zeptal jsem se.
„Vieš čo, naozaj netuším,“ odpověděla Hena a ani se nenamáhala s odhadem.
„Ale znali jste se, ne?“
„Pravdaže,“ řekla Henrieta tak, abych nepřeslechl údiv nad tím, jak se na takovou samozřejmost můžu ptát, a zároveň přání, že by se moc ráda bavila o čemkoli jiném.

Vyrazil jsem do Furmanskej hned to odpoledne. Sám. Plánoval jsem si, že se vlakem svezu do Hornej Štubne a odtamtud půjdu kousek pěšky. Ale vystoupil jsem špatně, poněvadž jsem zapomněl, že Horná Štubňa, ta úplně obyčejná vesnice pod Fatrou, se prostírá na křižovatce železnic a má nějaký tajný dopravní význam – a tudíž dvě zastávky. Ocitl jsem se na neznámé stanici mezi poli a přes jedno z nich se vydal směrem, na který jsem se přeptal v nádražní kanceláři. Padal mokrý sníh.
S Jankou – která umřela, hospodskou z Furmanskej krčmy, s Jankou Vríčanovou, jak teď vím – jsem vlastně nikdy pořádně nemluvil. Bylo jí, myslím, jako mně. Když jsem k ní do hospody kdysi vešel poprvé a rovnou si u pultu objednal pivo a borovičku, zvedla oči a mlčky na mě zírala. Rozhodl jsem se, že mi nejspíš nerozuměla, a tak jsem objednávku zopakoval. Hlasitěji – a obávám se, že s pokusem o slovenský přízvuk. Nic se nezměnilo. Po chvíli se ode mě pomalu odlepila a zmizela někde za výčepem. V rozpacích jsem se obrátil do sálu, kde sedělo – každý za svým stolem – několik chlapů. Všichni se na mě odevšad dívali. Pak mi jeden z nich rukou, která taky jako by se od něčeho odlepovala, ukázal na volný stůl.

Nepromluvila na mě, teď už mrtvá Janka Vríčanová, celý ten večer. Hned po první objednávce jsme se začali domlouvat prostě tak, že ona na mě od výčepu ukázala dva prsty, které znamenaly jedno pivo a jednu borovičku, já kývl. Nějak to pak beze slova donesla. Jak, nevím. Stálo to na stole.

Ačkoli se pole zdálo vyschlé, za chvilku jsem si vykračoval v mazlavých návlecích a každou chvíli se je snažil odkrojit vším, co mi přišlo pod ruku. Sníh přece nepřetržitě padá celé odpoledne, jak jsem si mohl myslet, že přejdu snadno? Stál jsem víc, nežli šel, a před sebou pořád viděl mrtvou Janku Vríčanovou, jak se s lesklýma očima opírá o výčep a mlčí. Snad někdy bývala opilá, možná vždycky, ale jisté to není. Čas se rozpouštěl v jejích mokrých očích. Celá hospoda plavala a zdálo se, že se odpoutává od času, který je za okny, že s ničím z toho, co se nachází a děje venku, nemá, ani nechce mít nic společného. Za okny Furmanskej krčmy se – připomněl jsem si – vždycky rychle setmělo. A uvnitř bylo tak teplo, svítila světla i televize s vypnutým zvukem a Janka Vríčanová se ztrácela v zázemí výčepního pultu a po nekonečných chvílích vyplouvala a já si představoval, že ona je speciální ryba, co celý život tráví s tváří obrácenou ke dnu, s očima v černotě, a málokdy se odpoutá a vydá vzhůru. Pořád vyhlížela, jako by se zrovna probudila.
Možná prožila něco zlého. Nikdy jsem ji neviděl plakat, abychom si rozuměli. Začal jsem do její hospody chodit. Janka mi ukazovala dva prsty a já kýval.

Sníh houstl, začalo se stmívat, mokré porce vloček se pokládaly na pole mezi dvěma vesnicemi se skoro stejným jménem, po němž jsem škobrtal a které ne a ne skončit. Co chvíli jsem očima zapátral po nějakém okraji, nebo po něčem, co by ho ohlašovalo, ale nezahlédl jsem nic než bílé rozechvělé partie, které připomínaly zmrzlou srst, překvapivě ostrou, nerozmazanou a místy přerušovanou temnými pruhy, asi kmeny stromů.

Doopravdy na mě promluvila jenom jednou. Blížily se Vánoce, na stolech hořely svíčky a za pultem svítil dlouhý řetěz pestrobarevných žárovek zapletený do plastového chvojí. A druhý, naprosto stejný, ale bez chvoje, byl omotaný okolo němé televize – tak nešikovně, že několik žárovek zářilo uprostřed obrazovky. Pod červenými, modrými a zelenými šmouhami běžely zimní sporty. V hospodě sedělo pět nebo šest chlapů, jako obyčejně každý sám. Dva spali na stole. Jednoho ze spáčů jsem si nenápadně, ale podrobně prohlížel, protože se podobal mému otci zamlada. A vlastně taky mně samotnému. Při tom zkoumání jsem si všiml, že vedle jeho hlavy stojí rozpitý půllitr piva a kupodivu dva panáky po okraj plné borovičky. Nebo vodky. A když jsem se vzápětí rozhlédl, uviděl jsem, že všichni v sále mají před sebou pivo a – dva panáky!

Zvláštní.

Pod skvrnami dávali neslyšné krasobruslení.

Za výčepem prázdno.

Jakmile se vrátila, porušil jsem všechny dohody, zvedl se, šel k výčepu a objednal si. A zeptal se. Janka Vríčanová zvedla vlhké oči, v nichž se odrazily barevné žárovičky, a zahleděla se na mě tak, jako by byla okouzlena někým, kdo se nachází pár metrů za mnou.

„Hrajú sa, pijú a neotravujú ma,“ řekla a myslím, že přitom neotevřela pusu.

Zůstal jsem tenkrát ve Furmanskej krčmě až do zavírací hodiny a díval se, jak chlapi z Dolnej Štubne a z Teplic a z Hája sedí a neotravujou, probouzejí se a zase usínají, a hrajou si. Se dvěma panáky! Viděl jsem, jak nejprve upíjejí z jednoho, ale tak do tří čtvrtin, a potom začnou s druhým, a střídavě pokračují, a když se s jedním octnou v půli, opatrně z plnějšího přelijí a vyrovnají hladiny a zkoumají, jestli je míra přesná, a když není, opraví to. Přitom si olizují prsty a dívají se před sebe na stůl s pivem, dvěma poloplnými panáky a zapálenou svíčkou. Tiše sedí a upíjejí, a jakmile jednu ze skleniček dorazí, sveze se hned i ta druhá a – Janka Vríčanová nese novou dvojici. Chlapi přikyvují, ona se zas okamžitě ztratí ve vnitřnostech výčepu, tak rychle jako by to už nemohla vydržet a potřebovala se nadechnout, a oni pokračují v dlouhé hře s panáky plnými čiré borovičky, vedle nichž stojí půllitr martinského piva – a svíčka na stole tu trojici blýskavě prosvěcuje, až to vypadá, že chlapi sedí každý sám u svého adventního věnečku, stříbrného a zlatého, který bez přestání všelijak upravují a vylepšují.

Pole mezi Hornou a Dolnou Štubňou konečně dospělo ke svému konci, ve tmě se objevila zapadaná zalesněná proláklina – mělká a odhadl jsem, že nepříliš rozlehlá – a za ní světla prvních vesnických domů. Spustil jsem se. Samé borovice, uvědomil jsem si, a daleko od sebe, ale houští a převrhliny všeho možného, většinou ostnatého, cestu ztěžovaly. Přesto jsem na dno prohlubně dorazil poměrně rychle a uviděl, že opačná strana je mnohem vyšší, strmější a ještě zarostlejší, že nahoře vede zas jen železniční trať a světla, která jsem považoval za rozsvícená okna, jsou pouze návěstidla a traťové signály.