Taky jsem byl mladý a něco jsem v minulém článku nezmínil. Tak to uvedu na správnou míru.

Když naši odjeli v osmdesátém čtvrtém do Libye, nechali tady naši babi, aby se o nás dvojčata starala. Nejdřív to bylo v poho, babička vařila, nutila nás chodit spát v půl desáté, měla to v paži. Ale potom se něco stalo. Brácha začal běhat za holkama (já si pořád četl, idiot knížek) a začal mě do toho světa tahat. Tak, dvojčata. A babičce se to náramně nelíbilo. Syfilis, AIDS, to byly Damoklovy meče nad naší rozvíjející se sexualitou. Hm, moc to nepomohlo. Brácha byl už naprosto do holek, já ještě vzdoroval, protože knížky mi vždycky připadaly víc sexy než holky.

Pak se to posralo doslova. Moc se omlouvám za nevhodné slovo, ale bylo to tak. Na gympl jsme docházeli (nebo když líní, dojížděli busem, ale to fakt málokdy) každý den do Drahovic, Karlovy Vary. Jednou jsme se vrátili ze školy a našli v obýváku na koberci exkrementy. Babička nám vařila večeři. Tak jsme jí řekli, ať to uklidí, že v takovém svinčíku nehodláme žít, a ona to v potřísněném kombiné uklidila a omlouvala se nám a my pak drhli mýdlem s jelenem a rýžákem ten koberec a otevřenými okny se snažili zbavit byt toho puchu.

Babička se pak naštěstí oblékla do takových těch kartounových šatů a domácí zástěry, oddychli jsme si. Babička řekla, že se na nás řítí světová katastrofa.

Volali jsme mámě, že to s babi není dobrý. Odpověděla, že kdyžtak z té Afriky přiletí.

V noci jsem se probudil, byt divně smrděl, ale ne tak, jak by se čekalo. Přišel jsem do kuchyně, všechny plynové hořáky na sporáku fajrovaly naplno, ale bez plamene. Otevřel jsem okna. Pak jsem se vyděsil, poněvadž u stolu seděla babička v noční košili. Vysvětlila mi, že na svět se řítí katastrofa, a ona nás toho chtěla uchránit, své vnuky. A že to neměla dělat, to ví.

Máma přiletěla z Libye do týdne, sebrala babičku a nechala ji odvézt do ostrovské nemocnice. Tam si ji nechali, primář psychooddělení měl rád whisku, tak ji od mámy bral a babi si nechal, přestože patřila do blázince.

Pak jsme tam jezdili s bráchou na kole (Favorit!) každý týden, nejdřív spolu, pak na střídačku (ale i tehdy jsme měli pocit, že podvádíme a že máme a musíme jet oba. Ta nová silnice byla dobrá pro auta, ne pro cyklisty, hučelo to kolem nás a my šlapali do šlapek. Přesto jsme jezdili.

Jeden víkend byla babi OK, vzpomínali jsme na opékání buřtů v Chodově. Jiný víkend nám sestra řekla (mně nebo bráchovi), že babi je špatná, přikurtovaná k posteli, ať jedeme domů. Zná dnešní člověk ten pocit, kdy je úleva a zklamání na jedné úrovni? Nevím.

Někdy nám ji sestra přivedla: „Tak to zkuste, pane Urban.“ A babička si vyndala z úst falešné zuby a klapala nám s nimi před nosem. Takže ji zase odvedli. „Promiňte, pane Urban, nezdála se nám dneska tak špatná.“

Takhle jsme za ní cyklovali přes rok, na kolech Favorit, a drhli schody v karlovarském činžáku, kde jsme bydleli naproti Thermalu. (Náš soused byl o berlích, chabrus na nohy, tak jsme ty schody myli za něj a ještě mu nosili z Nápojů na dnešní Masaryčce tašku desítek Gambrinus.)

Babička umřela, zlomila si na nemocniční chodbě nohu v krčku a hned dostala zápal plic. Všem se nám ulevilo, přestože pocit strašlivé ztráty milovaného člověka tam byl taky. Strýc rozhodl, že nebude pohřeb, pouhé zpopelnění, a my, osmnáctiletá paka, s tím souhlasili, protože jsme netušili, jak důležité je rozloučení – to jsme pochopili až mnohem později. Hlavně se břemene zbavit. Poté přiletěla rozlícená máma z Libye, jak jste s tím mohli souhlasit? Tak bylo nám 18 a nevěděli jsme o světě skoro nic. Vlastně je vtipné, jak rodiče delegují svoji odpovědnost na děti, někdy.

V Ostrově v kostele proběhla zádušní mše, prý za babi, ale ta tam nebyla farářem ani zmíněná, co si pamatuju. Ale vládl furt bolševik.

Pak máma zase odletěla do Libye a málem tam přišla o život. Já s bráchou jsme ve Varech chodili do túzu a kupovali si americký cigára a Campari. A chodili s holkama, které nám nahrazovaly normální rodinu.

Ale proč to píšu: babičce tehdy diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Už tehdy mohli vědět o starém známém problému, který diagnostikoval dr. Alzheimer. Za bolševika šlo všechno tak pomalu. Alzheimera může dostat muž nebo žena, nikdy nevíte. (K ostatním pohlavím si netroufám se vyjadřovat.) Alzheimer je dr. Smrt. A může zabít nejenom vás, ale i vaše potomky.

Před Alzheimerem jsou si všichni rovni. Muži, ženy, ostatní.