K čemu jsi, pisálku?

A k čemu jsi ty, manažere?

Jenže tohle špičkování k ničemu nevede. Jen k dalšímu vzájemnému vzdalování neprostupných a trvale nesmiřitelných světů.

Je však pravda, že mnoho lidí by za výdělky mnohých humanitně vzdělaných vědců, umělců a spřízněných povolání prostě nepracovalo. Možná by ani nevytáhli paty z postele. A protože „podle sebe soudím tebe“, předpokládají, že uváděné chudobné výdělky nemohou odpovídat realitě. A že je někdo vodí za nos. Někde ti profesoři přece musejí mít něco ulito! Ráda mluvím s lidmi, kteří plavou v jiné sociální bublině než já. Když jsem se ale na jedné rodinné oslavě pokoušela vysvětlit, jakým způsobem si vydělávám na živobytí, sympatický muž, který prodává tepelná čerpadla a kvůli zakázkám často pracuje i několik měsíců v zahraničí, se po chvíli decentně vzdálil a přiblížil se opět v okamžiku, kdy jsme probírali své zkušenosti s nejrůznějšími návykovými látkami.

Celou tu smutnou dobu, co jsem takzvaně výdělečně činná, mě zaráží, proč s penězi děláme takové štráchy. V institucích, ve kterých jsem pracovala, se kolem výše platů dělaly podivné tanečky jako se známkami na základní škole. Jako by měly skutečně odpovídat tomu, jak dobře svou práci děláme… Proč o penězích nejsme schopni mluvit stejně přirozeně, bez démonizování, jako třeba o blátě? Vždyť to je jen takové bláto, kterým lepíme naše ubohá hnízdečka. Jiřička si hnízdo slepuje z bezmála tisíce kousíčků bláta. Z kolika kousíčků bláta slepujeme svá hnízda my? Význam peněz vzrůstá s mocí, kterou jim sami přisuzujeme. Mluvme tedy o penězích jako o blátě. Je to jen stavební materiál. Nic víc. A rozdělujme peníze tak, aby mohl bydlet každý, nehledě k momentální ekonomické atraktivitě a výtěžnosti několika málo profesí.

Ještě za studií na Literární akademii, která mi konečně dala pocítit, že moje snažení má smysl a budoucnost, a kde jsem potkala zásadní mentory svého života, jsme v Týnské literární kavárně seděli s neskonale vtipným a srdečným Petrem Šabachem a ten v jednu chvíli citoval z jedné své oblíbené kovbojky jakéhosi psance: „Peníze? Co je mi po penízích?“ V tu chvíli v očích mého budoucího muže zajiskřilo. Peníze jsme tehdy měli jen od rodičů a z nárazových brigád, on bydlel v protiatomovém krytu v Dejvicích, já v suterénu u Olšanských hřbitovů, jedli jsme čínské polévky a dobré jídlo si vozili po víkendech z domova. Co je mi po penízích! No ba! Možná se v mém muži už tehdy zrodil překladatel, protože tahle věta byla opravdu skvěle přeložená. Mohli jsme se penízům očistně vysmát! Podobný princip přeznačené skutečnosti jsem použila ve svém druhém zaměstnání, kdy jsem své nadřízené přejmenovala dle Nedokončeného kalendáře Eberhardta Hauptbahnhofa na sv. Tětivu a sv. Pažbu, a když mi některá z nich zase něco vytýkala, řekla jsem si: Jen si mluv, ty Pažbo… A bylo to o tolik lepší!

Jenže jako se to nesmí přehánět s Pažbami a Tětivami, aby se vtip příliš brzy nevyprázdnil, nesmí se to přehnat ani s penízema. Pokud se jim vysmíváte nadměrně, urazí se a moc se jich nepřikutálí. Jak vy na ně, ony na vás. Když si o ně neříkáte nebo o nich mluvíte přezíravě jako o blátě, lidé se domnívají, že jich zřejmě máte dost.

Jeden centimetr půdy prý vzniká nejméně sto let. Kolik času je potřeba k myšlenkové obrodě společnosti, v níž byla vrstva intelektuální a kulturní intenzivně perzekvovaná a vysmívaná celé půlstoletí? Socialismus mě sice jenom olízl, ale olízl mě hodně, a hodně nechutně. Ačkoli mi v době sametové revoluce bylo pouhých devět, připadám si oblemcaná ještě teď. Každý protest, každý nesouhlas mě stojí sisyfovské úsilí. Pořád je ve mně více přikrčenosti než odvahy. Pořád se tak trochu stydím, že dělám to, co přijde užitečné mně.

Hlavně nesmíš říkat, že tě to baví, poradila mi kdysi jedna paní překladatelka a vyřkla tak nepsané pravidlo, dodržované napříč všemi profesemi. Pakliže vás vaše práce baví a naplňuje, jste automaticky diskvalifikováni. Podle této logiky jsou tedy nastaveny honoráře za autorské texty, za překlady, za publicistiku, za redakční práce, za hraní v divadle, ale i za přednášení na vysoké škole humanitního typu, za publikování článků a knih a podobně. Baví? Tak těžko vyžiješ, milánku! Podle této logiky důstojně placená práce bavit nesmí, musí být otravná a nezáživná, psychicky i fyzicky zatěžující a vyčerpávají, ideálně by měla porušovat několik článků Všeobecné deklarace lidských práv… 

Navrhuji tedy, aby všichni, zaměstnanci, živnostníci i brigádníci, vždy po dokončení práce odevzdávali svému chlebodárci i zkumavku se svou krví či močí k laboratornímu rozboru, aby vyškolení mzdoví účetní mohli naměřit hladinu serotoninu, dopaminu, oxytocinu či endorfinů a dle jejich hodnot stanovit výši platu či honoráře. Ve mzdové účtárně-laboratoři, čpící močí a krví, by tedy permanentně nasraní zaměstnanci i externisté s patřičně vysokými hodnotami kortizolu a adrenalinu dostávali platy a honoráře nejvyšší, aby se jim hormony štěstí vyplavily alespoň po výplatě. Ti, které by testy usvědčily z nepatřičné radosti, kterou při své práci prožívají, by byli potrestáni opravdu směšnými částkami. Což už se koneckonců dávno děje, nicméně zatím jen v případě humanitně vzdělaných lidí, sociálních pracovníků a umělců. Já bych chtěla, aby za své nehorázné pracovní štěstí byli spravedlivě potrestáni všichni!