Rozuměj, díky kalifornským žížalám uvězněným v plastikové, designově vychytané bedně přeměním svůj bioodpad na kompost, tím pohnojím svá biorajčata a dostanu někde tam na věčné spravedlnosti alespoň jeden konzumentský odpustek. Bioodpad je totiž velký problém, nedá se spálit na skládkách, a proto je lepší pořídit si kompostér, pokud zrovna nemáte velkou zahradu a na ní rovnou zahradní kompost.

Funguje to jednoduše. Koupíte si nebo vyrobíte bednu se dvěma patry, do ní vrznete sádku kalifornských žížal a hážete jim zbytky z kuchyně. Žížaly to sežerou, promění v kompost, a ten dokonce odkapává do spodního patra, kde se tvoří žížalí čaj. Což je krásný eufemismus pro žížalí výměšky. Žížalí čaj je ovšem nejlepší bonus na celém vermikompostování. Ti, kdo si vermikompostér pořídí, na něj čekají jako na manu nebeskou nejméně tři měsíce a pak s ním nábožně stříkají svou biozeleninu a biozahrádky na balkonech ve vnitroblocích nebo vyvýšené záhony při urbangardeningu. Všechno tohle je skvělé a udržitelné. Pravda, trochu týráte žížaly, ale třeba se jim naopak v té bedně líbí, nemrzne tam, je tam pořád co jíst a můžete jim dělat doupátka v použitých sáčcích od heřmánkového čaje.

Celé tohle hračičkování s ekoodpovědností za naši planetu je samozřejmě směšné. Protože je asi úplně jedno, jestli nějaká bláznivá ženská odveze, nebo neodveze do popelnice bioodpad. Nicméně vermikompostování má pro mě ještě několik dalších zajímavých vedlejších účinků. Zjistila jsem totiž, že několik mých nejen českých, ale i brazilských známých a kamarádů má vermikompostér také. Tudíž si vyměňujeme chovatelské tipy – co žížaly žerou a co ne, jaká je ideální teplota a jestli je pro žížaly lepší, když jim vaječné skořápky rozdrtíte v mixéru, nebo paličkou na maso. Jedna moje brazilská studentka Ana, kterou učím přes WhatsApp, mi poslala fotku své terasy v Rio Grande do Sul v Porto Alegre. V hustém lese činžáků jsou byty s terasami dost časté a ta Anina je plná nejrůznějších tropických, ale i evropských rostlin a bylin a v rohu trůní obří vermikompostér plný žížal. Ana tvrdí, že jich v něm žije tak tisíc.

V Brazílii se zemědělská půda odjakživa získávala tak, že se vykácel prales. A tahle bývalá pralesní půda je sice úrodná, ale podléhá erozi a hlavně v ní po čase nejsou téměř žádné živiny. Brazilci jsou tedy nucení neustále svou půdu masivně hnojit. Proto patří Brazílie mezi největší spotřebitele zemědělských hnojiv na světě. A většina z nich nenese označení „bio“. Ale lidé jako je Ana, vyznavači urbangardeningu, raději vermikompostují a hnojí svoje těžce vydobytá městská rajčata a ředkvičky z květináčů žížalím čajem. Brazilci mají pro žížalí čaj dokonce vlastní slovo, které mě Ana naučila – „chorume“. Já jsem Aně zase doporučila, že žížaly mají rády rozšlápnutá trochu nahnilá jablka, jak doporučuje na svém YouTube kanálu chlapík, který si říká Vidlák.

Na internetu jsem se taky dozvěděla, že ve vermikompostéru mohou také pracovat slimáci a plzáci. Ha! Takže milí slimáci, kteří mi lezete po kopru, že pak vypadá jako sjetý slizkou sekačkou – jestli s tím nepřestanete, šoupnu vás do plastikové bedny a budete vyrábět slimáčí čaj, až se z vás bude kouřit! Ana a já jsme se také shodly, že vermikompostér je sice trochu nechutná zábava, ale člověk z ní má skutečně dobrý pocit.

Pak jsem se taky přistihla, že u vermikompostéru zažívám doslova mystické stavy osvícení. Zejména za koronakrize jsem často postávala u bedny, zamyšleně do kompostu přikládala lístky plevele natrhaného na zahradě a dloubala se v černočerném humusu zářivě zelenou plastovou, zcela neekologickou lopatičkou. Jednou se i ze mě stane podobný komponent ve vesmírném kompostéru. Žížaly si mnou budou razit cestičky a já zetleju a pohnojím kdoví co. Snažím se tedy, aby můj kompostér obsahoval co nejkvalitnější složky, snažím se do něj neházet hnusy, jako je honba za úspěchem, pletichaření, lakota, sebestřednost, závist, povýšenost, ustrašenost, přizdisráčství, nesnášenlivost, lenost, strach. Všechno to, co by neměl obsahovat, aby nezkysnul a nedaly se do něj mušky octomilky. Naopak nadrtím najemno laskavost, pokoru, dobro, štědrost, velkorysost a srdečný zájem o druhé a vždycky to pořádně promíchám, aby nic nezůstalo na povrchu. Třeba pak u vesmírného zahradníka při posledním účtování projdu s čistým štítem.