Letos jsem vyrazila na jeden z největších italských literárních festivalů Pordenonelegge a na festival ve Florencii, který představoval českou kulturu a literaturu. Četla jsem z italského překladu románu S Baťou v džungli, a protože jsou Italové kromě jiného taky národ světoznámých ševců a jejich boty jsou pojem, mému románu o českém králi ševců rozumí. Navíc italský překlad získal i kongeniální převod pasáží psaných ve valašsko-slovácko-hanáckém nářečí. Překladatel a nakladatel Alessandro de Vito měl totiž moravskou babičku a na Moravu jezdil na prázdniny, a tak přesně věděl, co se všemi těmi „tož“ a „co už včil“. Těšila jsem se tedy náramně. Hlavně na čtení hanáckých pasáží o výrobě mangovice, které se oddával hrdina knihy Laďa Pinga, a na italské publikum. A taky na onen „latino“ pocit, že čas je velmi relativní a matoucí pojem, který není zapotřebí brát vážně nebo nejlépe je zapotřebí dělat, že neexistuje. Po dvou letech, kdy jsem se vrátila z Latinské Ameriky, se mi poštěstí tenhle pocit zažít jen občas – a hlavně v Itálii.

Literární čtení mají v Itálii, stejně jako třeba v Německu, velkou tradici, jsou součástí kulturního dění stejně jako koncerty, výstavy nebo divadelní představení a navíc jsou i hojně navštěvována. Pořádají je nejen knihovny, ale především knihkupectví, literární kavárny nebo festivaly. Jejich průběh se detailně plánuje a moderátoři a pořadatelé věnují přípravě i propagaci hodně času a sil. Dávají si taky záležet, aby čtení probíhalo v hezkém prostředí, ve starém klášteře, na terase hotelu u moře nebo třeba ve vězení předělaném na kulturní centrum. Začíná se většinou v devět večer. A po samotném literárním čtení následuje tzv. „proces loučení“.

Tento velmi „latino“ fenomén může trvat libovolný časový úsek. U nás probíhá možná pár minut nebo vteřin. Loučíme se většinou rychle a nesentimentálně a nemáme potřebu u toho neustále váhat, kdy a jestli vůbec se máme rozloučit.

V Itálii a ve všech „latino“ zemích je to naopak. Proces loučení je záležitost nesmírně sofistikovaná a má svá nepsaná, ale přece jen pravidla. Nejdříve se řekne, že je potřeba ukončit diskusi s diváky, kteří přišli na čtení. V Itálii, stejně jako v jiných „latino“ zemích, mají totiž diváci otázky. Hodně otázek. A otázky se pak množí i po čtení a zejména při procesu loučení, kdy se řekne, že čtení skončilo. Lidé i já si ještě vychutnáváme dozvuky toho, co se na čtení říkalo, a tematiku uchopujeme z nejrůznějších úhlů, pohledů, náhledů a podhledů. To mám nejraději, protože v Itálii přijdou na čtení i lidé, kteří vám rádi vyprávějí o sobě. Třeba v městečku Castelfranco Veneto přišla do knihkupectví Ubik paní, která žila léta v Buenos Aires, a asi půl hodiny jsme si povídaly o jejím manželu ševci, bratru ševci a otci ševci a o tom, kam jsme chodily v Buenos Aires na zmrzlinu.

V prostřední fázi procesu loučení pak probíhá objímání a odcházení. Lidé se obejmou a políbí na rozloučenou, popojdou pár kroků, zastaví se a vždycky je ještě něco napadne. Popojdou tedy zpátky a upřesní svá stanoviska nebo vyloží nějaký nový názor či něco nového navrhnou a dodají. Potom se zase všichni obejmou a někdo i skutečně odejde. Kolem půlnoci se většinou shodneme, že nás diskuse, literatura a objímání k smrti vyhladovělo a že je potřeba najít něco k snědku. A jde se na pozdní večeři. Třeba ke stánku u dálnice, kde se podávají panini s čevabčiči a ražniči, protože stánek provozuje balkánská rodina, kterou všichni znají. A u jídla proces loučení pokračuje a neskončí, dokud je o čem povídat, co jíst a pít.

Někomu by se všechno tohle mohlo zdát trochu vysilující, nebo dokonce rozvláčné. Jenže naše podání ruky, letmý úsměv a rychlé „tak čau“ je v něčem deprimující. Člověk si pak z těch setkání moc nepamatuje. Zato italsko-latino „proces loučení” ve vás vždycky spolehlivě zanechá pocit výjimečného prožitku, něčeho nezapomenutelného, s čím bylo potřeba se rozloučit pořádně. Jestli se vám tedy bude někdy zdát, že když se se mnou loučíte a já pořád něco dodávám, nejste schopní se mě zbavit, vězte, že to dělám proto, abychom se společně dostali do bodu, kdy se naše setkání stane pro obě strany nezapomenutelným. A proces loučení existuje proto, že existují lidé, kterým spolu bylo dobře; a to je důvod, proč jim loučení trvá tak dlouho a proč si ho dokáží tak skvěle vychutnat. Stejně jako třeba pizzu, obraz, knihu nebo cappuccino.