Zařekla jsem se, že když je současnost tak pochmurná, musím nejdřív někde objevit malou radost, jakoukoliv, a teprve až ji najdu, napíšu o ní sloupek, abych pocítila chvilkovou úlevu. A vy se mnou.
DK
Dora Kaprálová
Potkali jsme se před několika lety ve Vídni na večírku snad až příliš akademických akademiků, kde jsem se ocitla víceméně omylem, stejně jako on. Pili jsme víno, o něco později mně na terase strčil ruku do rukávu zimního kabátu. Mrzlo.
Tento text se jmenuje diktovaná. Píše se, totiž hraje se tak, že se člověk zaboří do křesla u okna a spustí si v počítači diktovací program. Nic na tom není. Mluvíte, jako právě teď já, a stroj vám vaše věty přepisuje. Když není čas. A času je čím dál míň.
Jedenáct dopoledne, leden. Sedím doma za počítačem a snažím se pracovat. Ozve se zvonek.
Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…
Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.
A najednou, v pátek kolem deváté ráno, jsem si přede dveřmi důstojného vídeňského institutu, kam jsem ten den odešla pracovat, sáhla levou rukou na pravé ucho a zjistila, že náušnici po mrtvé milované pratetě prostě už nemám.
V noci se mi zdál legrační sen. Objednala jsem si v kavárně preso do kelímku pro svého ve skutečnosti přes rok mrtvého otce: „Kávu prosím, nějakou lahodnou, ale ne moc silnou, pro tatínka, leží na smrtelné posteli, tak ať to není žádný cloumák.“
Berlín je plný městských lišek. Abych byla přesnější, v Berlíně existuje zhruba 1400 liščích revírů a městem pobíhá asi tisíc sedm set lišek.
Kdy jsem se v broumovském klášteře cítila poprvé jako doma? Nejspíš hned to první odpoledne, kdy mě na nádvoří oslovil ten dobrosrdečný postarší muž. Chytl mě dětsky za paži a bez zbytečných formalit šel rovnou k věci: „Helejtese pani, já jsem tu prvně. Kde se tady prodávaj lístky na prohlídku?“
Tak strašně se stydím, že o téhle chybě z nepozornosti doposud nikdo neví. Ani moje děti ne. Je to přitom přesně týden. Googlovala jsem na gauči slovo kvásek.
Umřela Trúda. V dětství mi byla v Divadle na provázku druhou mámou. Já ale nechci psát nekrolog; nekrologů je poslední dny plný svět.
Sama sebe se občas ptám, a odpověď na tuhle otázku nemám. Ne jednoznačnou. Kdysi dávno, to bylo ještě v mém rodném městě, v jiném století, jsem zažila něco podivuhodného.
Večer před vánočním odjezdem z Berlína do Strmilova jsem dlouze postála na našem balkoně. Jako obyčejně jsem pozorovala sousedy z protějšího domu. Na ulici se tváříme, že se neznáme.
Stalo se to ve zlatých devadesátkách, v době, kdy se v ulicích Brna v tehdy ještě nerozpadnutém Československu dalo spatřit neviditelné a slyšet neslyšitelné…
Dlouho, dost možná celá desetiletí, se chystám napsat sloupek, který se bude jmenovat Olin a jeho deštníky a rozpláče publikum už po první větě. Publikem myslím hlavně sebe a pár čtenářů, kteří – tak jako já – vyrůstali ve světě, kde k nejkrásnějším písničkám světa patří nekrology a žalmy.
