Díky vzorné péči úřadů bývalé NDR, které v písku neustále nechávaly prohlubovat koridor pro lodě, je dosud dosažitelný pouze přes Baltské moře a jeden ze tří místních přístavů. Na ostrově, který z velké části slouží jako ptačí rezervace, je zapovězena automobilová doprava a všichni se tu přemisťují na bicyklech, v koňských povozech nebo pěšky.

Všichni, to dnes znamená hlavně němečtí rentiéři na lázeňském pobytu. Od konce devatenáctého století bylo Hiddensee vyhlášené letovisko, zažívající bouřlivý rozvoj turistického průmyslu. A není divu, že přitahovalo také umělce – spisovatele nevyjímaje. Asi nepřekvapí návštěva vyhlášeného hypochondra Franze Kafky. Hvězdu němého filmu Astu Nielsen sem jezdil oblažovat svou přítomností básník a kabaretiér Joachim Ringelnatz. Radikální expresionista Gottfried Benn si sem přijel léčit duši po rozchodu s radikální expresionistkou Else Lasker-Schülerovou. A minimálně na místním hřbitově nelze přehlédnout náhrobek zdejšího pravidelného letního hosta, realisty, naturalisty a držitele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna. Co na tom, že zde nezemřel.

Přesto když se z místního kostela vysílá první červencovou neděli mše do státního rozhlasu, je zahájena citátem z literárního díla jiné kategorie – úryvkem písňového textu šlágru „Du hast den Farbfilm vergessen“, tedy „Zapomněl jsi barevný film“, který je v obecném povědomí průměrného Němce navěky spojen s tímto ostrovem. Jak se to stalo? Jaký je příběh a poselství této „hymny Hiddensee“, kterou si na rozloučenou s politickou kariérou dokonce nechala zahrát vojenskou kapelou Angela Merkelová?

Především jde o první a zároveň největší východoněmecký hit pozdější emigrantky do Západního Německa a punkrockové babičky Niny Hagen. Jako mladé děvče nazpívala tento chytlavý šlágr roku 1974 se skupinou Automobil a udělala reklamu sobě i ostrovu. Ústy lyrického subjektu si stěžuje na svého milého Michaela, který zapomněl vzít barevný film do fotoaparátu, a proto jsou její vzpomínky pouze černobílé a není se čím chlubit. Zlobí se už během dovolené, kdy z keřů všudypřítomného rakytníku vystrkují svá plachá ouška králíci, a vzteká se i doma. Její horké slzy kanou na album s fotografiemi protagonistky na nudapláži či ve vyzývavé minisukni, avšak pozor, jak sděluje poslední verš písně, „Landschaft ist auch da“, čili „nějaká ta krajina je tam taky“.

Krajina je to velkolepá, lemovaná mělkým mořem, dvěma majáky, na jihu písčitou kosou a na severu jediným zdejším návrším jménem Svantiberg čili Svatá hora. Pod ním se choulí pár domků spíš osady než vesničky Grieben. Grieben, tedy griby, tedy hřiby, tedy houby, které zde nejspíš rostly v dávno vyklučených bukových lesích – taková je etymologie tohoto místa, osídleného kdysi Polabskými Slovany. Ze Svantibergu pomrkávají světla jiných majáků, včetně toho u rybářské vesnice Prerow na pobřeží kontinentu.

Západní Slovan, navíc spisovatel od Přerova, se tu prostě necítí zle. A skousne i bonmot jiného držitele Nobelovy ceny Thomase Manna, který zde dopsal svůj Kouzelný vrch a na adresu Hiddensee (a Gerharta Hauptmanna) jízlivě poznamenal, že unese jen jednoho VELKÉHO spisovatele…