Michal Sýkora

Čím jsem starší, tím radši mám film Nejistá sezóna. Jednak v něm vidím v plné síle všechny své oblíbené cimrmanology, jednak kvůli barvitým scénám úředního schvalovaní s postavami činovníků, kteří tak dobře vědí, jakou kulturu naši pracující potřebují a čemu se máme a nemáme smát.

Periodicky se to téma vrací, naposledy nedávno v Respektu. Je lepší si knihu vydat sám nebo u zavedené firmy? Dá se psaním knih uživit? Kolik výtisků je třeba prodat, aby to byl bestseller? Nebo aby si autor mohl alespoň říct, že je „úspěšný“?

Na letošní léto jsem si naordinoval četbu detektivek, pár starších, „klasických“ a dvě novinky, první česky vydaný překlad Američanky Dorothy B. Hughesové a poutavý tuzemský debut Veroniky Bálkové. Znovu mi přitom vyvstala otázka, na kterou se mě opakovaně ptají při besedách: proč se nám to vlastně líbí? Proč je ten žánr pořád tak populární?

V Česku se o literárních akcích píše snad jen tehdy, když jsou obrovské a těší se zájmu médií nebo když je chce někdo zkritizovat. Následující řádky nebudou ani o monstrakci, ani o tom, že by se něco mělo dělat jinak. Budou o malém festivalu, jednodenním, ale profesionálně zorganizovaném, a to s minimem finančních prostředků. Řeč je o litomyšlském festivalu Kriminacht, jenž se letos konal už počtvrté.

Od dob středoškolských studií mám tak nějak uložené v povědomí, že každý skutečný umělec musí být ve střetu se společností – s vládou, s církví, s konzervativními maloměšťáky. Ty pak nemilosrdně tepe. Nastavuje zrcadlo. Bez jisté vyloučenosti jako by ani nebylo opravdového génia.

„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“

Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“

Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.

V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.

K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.

Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.

Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.

Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.