Zřejmě se příliš dlouho neznají. Spíš to vypadá, jako by starší muž nejdříve popíjel sám a student si k němu potom přisedl.

Student: „Nevím, těch výkladů je určitě možných víc, ale já vašemu dílu rozumím jako metafoře prázdnoty. Ten obrovský stroj, složený z tolika trubiček a kádinek, jehož výroba musela dát hroznou práci a je tu jenom proto, aby vyprodukoval obyčejné lidské hovno. To je geniální, geniální metafora naší civilizace.“

Starší muž ho unaveně, skepticky poslouchá.

„Ale je to i metafora umění! Vy umění negujete, ale když projdete touhle negací, tak vytvoříte zase umění, umění par excellence!“ 

Starší muž se trochu vzchopí, usměje se a začne mluvit, jako by rozvíjel nějakou kunsthistorickou teorii. Z jeho tónu je ale cítit ironie.

„To máte určitě pravdu. Ale ta věc má ještě další rozměr. To hovno je totiž také hovno ‚fyzicky‘, ne metaforicky. A moje ‚úloha umělce‘, moje úloha spočívá vlastně v rutinním rozmisťování těchto konkrétních hoven po světě.“

Student příliš nerozumí. Starší muž vysvětluje: „Nu, Sol LeWitt říkal, že vlastně jen rutinně rozmísťuje zářivky. Já zase rutinně rozmisťuju hovna.“

„Vás tedy na tom znervózňuje ta rutina?“ snaží se student o chápavý tón.
„No, podívejte se. Já už sedm let jezdím s tím svým strojem po světě po výstavách. Vždycky mě někam pozvou, já to tam sestrojím, udělám hovno, prodám hovno, sbalím to a jedu pryč. A když zkusím udělat něco nového? ‚To není špatný, pane Eliáš,‘ mi vždycky řeknou… ‚Ale to hovno je lepší. Radši bychom měli to hovno.‘“

Napije se piva a pokračuje dál, jako by chtěl sám sebe pobavit.

„A považte, že už jsem byl leckde. A představte si tu dlouhou, dlouhou řadu hoven, která se za mnou táhne kolem světa. Jsem prodavač hoven. Dobrý den, Martin Eliáš, prodavač hoven.“

„Ale to je právě ono!“ rozzáří se student a je na něm vidět, že se právě dostává k svému oblíbenému tématu. „To je ono! Tohle je rozšíření vašeho konceptu, možná nezáměrné, ale nakonec i ono funguje jako umělecké dílo. Vy žijete metaforu. Vy jste metafora. Vaše činnost je dokonale prázdná, a přitom úspěšná. Úspěšně prodáváte hovna. Není lepší metafora na prázdnotu úspěchu a života vůbec? A vy si na nic nehrajete, vy to žijete. Vy tomu přitakáváte! Vy, svým životem, přitakáváte absurditě světa! A nám ostatním, kteří se trapně pořád o něco snažíme, ukazujete, jak je to vlastně nesmyslné!“

Muž sedí, poslouchá. Z úsměvu, který před chvílí nasadil, už nic nezbylo, jeho obličej je zase povadlý.

Student pokračuje. Je svojí myšlenkou velmi zaujatý. „A právě o těchhle životech, pojatých, ať záměrně, nebo nezáměrně, jako umělecké dílo, jako performance, bude ta moje práce. Začnu od Warhola – ten to ovšem žil záměrně. Víc mě zajímají ty koncepty, které vymyslel samotný život, které vznikly jako ten váš. A ústřední téma bude absurdita a prázdnota.“

„Absurdita a prázdnota?“ zarazí se muž. „Víte, co je to opravdová absurdita a prázdnota?“

Udělá dramatickou pauzu. „Když vás opustí žena kvůli tomu, že ji nebaví jezdit s váma po světě a prodávat hovna. To je skutečná absurdita. A skutečná prázdnota. Ale je tohle umění? O tomhle nikdo nenapíše. A víte proč? Protože to vůbec, ale vůbec není žádná zábava.“

Student se nadechne.

„Já už o tom nechci mluvit,“ utne ho muž. 

Po chvilce rozpačitého mlčení se starší muž zvedne a rozloučí. Student si vytáhne maličký notýsek, celý se nad ním skrčí a začne si do něj něco zapisovat. Muž se ale po chvilce vrátí a plácne ho přes rameno.

„Jo a ještě něco,“ řekne. „Do tý svý práce si o konceptu mýho života napiš, co chceš. Ale pokud tam napíšeš o mojí ženě, rozbiju ti hubu.“