Nejdřív jsem psala do novin krátkou povídku k výročí jejího narození, v níž jsem jí dopřála reinkarnaci v mladého pokrývače. Taky jsem kvůli ní letos seděla v brněnském rozhlasovém studiu, bylo léto, nesnesitelné vedro, lidi se cachtali na plovárnách a já jsem zpovídala českého vědce, který německy napsal disertační práci o Boženě Němcové, v níž srovnával její styl a styl bratří Grimmů. A před Vánoci jsem byla na čtení v Litomyšli, kde mne prováděla průvodkyně nejpovolanější, ředitelka místní knihovny, která mne vzala na oběd do hotelu Modrá hvězda, kde se poslední měsíce svého života Božena Němcová snažila psát. Ten hotel je kompletně přestavěný, ale stejně jsem si nemohla u svíčkové nepředstavovat nebohou první českou spisovatelku, jak hladová a nemocná na smrt potí poslední texty. I kvůli těmto obrazům se do českého kulturního podvědomí vryla hodně hluboko představa, že spisovatelka musí především trpět, mít hlad a umírat ve škarpě, aby byla dost spisovatelkou. Tahle romantizující klišé česká společnost dodnes nepřekonala. Jsou jako litá do betonu a seriál Božena je jen jedna z kapek v moři tohoto zastydlého romantizování, tak zažraného do českého podvědomí.

Nový seriál je jistě přitažlivý zejména ukázkou toho, jak byla Božena žena z masa a kostí. A poctivě se také snaží zbořit tabu panující ohledně ženské, tedy spisovatelčiny emancipace. Snad už všichni konečně pochopíme, že spisovatelky si rozhodně raději čtou, než pečou, že jsou to hrdé cuchtle, co mají sice orvané kanýry na sukni, ale zato velký mozek a chtějí psát básně a ne rodit děti. Prostě buď – anebo. Buď můžete používat mozek a budete mít doma čurbes a nezašitou sukni, nebo se naučíte péct a přestanete psát. Seriál ale dokázal přesně vystihnout romantismus jako takový a dobu, která stvořila český jazyk a kulturu. Její přepjatost, nacionalismus, přecitlivělost a bolestínství. Dobu, která zavrhla příliš rozumné osvícenství a obrátila se k vzývání přírody, přirozenosti a bratrství. Do této doby Božena Němcová tak skvěle zapadala a patřila k ní – k oněm rozervaným srdcím, snaze se vydat všanc citu a jít přes mrtvoly a bledá, vyčerpaná za své ideály umírat na souchotě.

V romantismu se taky zrodila představa, že osud tvůrce je stejně důležitý jako jeho dílo – mýtus, proti kterému tak zuřivě a marně bojuje Milan Kundera. Umírající Mácha, Byron, Božena Němcová, to jsou příběhy tehdejších rockových hvězd, které se oddaly vášni tvoření natolik, že je zahubila, přímo nebo nepřímo. Zemřeli pro své dílo a to vešlo ve známost umocněné jejich dramatickým příběhem. A na ten se zpravidla pohlíží stejně důležitě jako na dílo samotné.

U obrazovky se můžu tisíckrát ošívat, když prostopášná nepořádnice Božena deklamuje věty o tom, že nechce péct, ale to, že jsem s ní strávila čtyři nedělní večery, vypovídá o tom, že se autorky trefily přesně. A tu Babičku si asi konečně přečtu celou a pozorně, abych Boženu Němcovou neměla pořád před očima jako možnou nemanželskou dceru aristokratů, nešťastnou manželku a vroucnou milenku, lvici salonů a předčasně zemřelou obrozenkyni. Božena Němcová si zaslouží, abychom ji četli, a ne, abychom se na ni jenom dívali v televizi.