Georg Trakl za svého krátkého života uspořádal dvě sbírky poezie. První obsahuje převážně básně rýmované a převážně srozumitelné. Ve druhé, s převažujícím volným veršem, nacházím spíše básně hermetické. Leč stejně neúprosně strhující. Tu první Traklovu sbírku jsem překládal před jedenadvaceti lety na podzim na studentském pobytu v německé Jeně. Tu druhou jsem se zavázal přeložit letos, což svým pracovním stipendiem ocenila i Nadace Český literární fond (a já děkuji).

Ovšem když jsem si ten závazek dával, asi jsem chtěl zapomenout, že dávno nejsem student se splněnými kredity a sirotčím důchodem. Zapomněl jsem, že překládat Trakla znamená vyvinout značné soustředění, vcítit se, pobývat v jeho světě dlouho a celým duchem. Uprostřed všelijakých povinností to prostě nešlo. Až teď to najednou jde. Za cenu ztráty čichu – doufám, že dočasné. A paralela, tehdy a nyní, nad jedním autorem, různými texty, ta si přímo říká o vzpomínku.

Učil jsem se tehdy Traklovy básně zpaměti z kapesního vydání a překládal hodně za chůze. Na starém hřbitově, v botanické zahradě a na výpravách za jablky, kterých se tehdy urodilo příliš. Vše bylo přepsáno do bloku a následně, ve vyhrazenou chvíli, do jednoho z asi dvaceti počítačů vyhrazených studentům celé fakulty. Uloženo na disketu. Jablka jsem následně zpracovával za poslechu magnetofonové kazety ve walkmanu – soundtrack tehdy ještě nespatřených Samotářů. Pořád dokola.

Střih.

Jablek je letos stejně hojně jako tehdy, teď ale z vlastní zahrady. Má holešovická garsonka prostorem a velikostí mé tehdejší bydlení připomíná. I roční období odpovídá. Jen rozhovor s hygieničkou zapověděl procházky. Upřímně, s několikakilovým aktuálním kritickým vydáním Traklova díla by to byla marnost. Mohu ovšem po libosti volit jiný font než tehdy všedotěrný Times New Roman. Překládám přímo do počítače, ale jde to pomalu. Možná i proto, že jsou tu se mnou tři poněkud rozporuplní pomocníci: Netflix, Spotify a jejich matka Wi-Fi.

V tvůrčím procesu s sebou dokonalá ztráta čichu bohužel nese negativní aspekty. Za prvé soustavně připalovaná jídla a spálené štrúdly. A za druhé – Traklova poezie se jenom hemží vůněmi! Dominuje jí vůně rezed. Ty jsem si vždycky, kdoví proč, mylně představoval jako muškáty (ale prý jsou to prýty). A vida, podle nového vydání se v závěru jedné básně rozvoní nikoli černé rezedy, ale černé růže!

Nepřivoním… ale za tu zkušenost to stojí.