Vlastně jaképak „přijmeme“, „můžeme“… Prostě jsem si z čiré nostalgie před týdnem stáhl film Petra Nikolaeva … a bude hůř (2007). Film zdaleka nenaplňuje rozměr literární předlohy (stejnojmenné prvotiny Jana Pelce) a ani nemůže – takto rozsáhle popsané sociální dno se do rozpočtu a metráže prostě vejít nemohlo.

Stáhl jsem si biják natočený podle knihy, po které se mi přímo strašlivě zastesklo a kterou nemám – někomu jsem ji v záchvatu blbosti věnoval. Text je jistě nevyrovnaný, syrový, insitní. Nepoučený, prsknou vzdělaní. Nachází se mimo stravitelný čtenářský proud, stejně jako třeba Pestré vrstvy Ivana Landsmanna (plus dnes už i možná opusy Jakuba Demla či Ladislava Klímy – bez ohledu na vzdělání). Po těch se taky svým způsobem slehla zem, třebaže si to nezaslouží. Protože stejně jako v Pelcově prvotině má čtenář příležitost dotknout se skutečného, neliterárního života. Zájemce nechť si zadá pojem: simulakra.

Nebo ještě jinak – stáhl jsem si onehdy pozdější film Petra Nikolaeva Příběh kmotra (Lukáš Vaculík kontra Ondřej Vetchý, který se v závěrečné fázi dost podobá DeNirovi – štáb maskérek to zvládl na výbornou) a nebylo to zlé, leč bylo to mírně ploché. Ploché ve srovnání s literární předlohou, stejně jako … a bude hůř.

Pomalu se rozvolňují (aspoň doufám) antikvariáty, tudíž se vydám shánět předmět svého knižního stesku. Už ani nevím, kdo to vydal. Á – koukám – Maťa. Kdoví, jestli ještě existuje, ale zkusím knihu objednat. Možná zjistím, že už se to nedá číst, možná přijdu na to, že mě víc zajímají jiní raubíři (Genet, Prilepin).

Nicméně chtě nechtě cítím rezonanci s tím, jak se vyjadřuje k Pelcově prvotině nejmenovaný bloger: „Začátek byl naprosto famózní. První dvě knihy jsem žral jak koza trávu. Jo, přiznávám, je to drsná kniha, ale mě to bavilo. Líbilo se mi, jak jsem se v Olinovi občas viděl.“

A to je celé. V sedmnácti jsem poprvé utekl z domova, kriminál ani pasťák mi nehrozil, proti Olinovi jsem byl pražský sráč, nicméně ta upatlaná osmdesátková polosvoboda ve mně cosi zanechala.

Vlastně se nedivím, že už to nikoho nezajímá. Návštěvníci Havlovy knihovny jsou už vysoce nad věcí a lidi, co to doopravdy zažili, aniž by z toho těžili eticko/politický kapitál, neznám. Jestli to přežili a žijí, jsou nejspíš natolik slušní, že jim nestojí za to se s tím dnes vytahovat, protože dobře vědí, že to nikoho nezajímá.

… a bude hůř. Sám autor určitě netušil, jak přesný titul své prvotině dává.