Rozhledny mne nijak neurážejí ani neiritují, naopak občas na nějakou ráda vylezu a taky se hezky z výšky porozhlédnu. Až do jistého okamžiku, kdy mi mé nejoblíbenější místo v Jeseníkách, kopec Větrov, jedna taková zničila. Člověk se na Větrov dostane po drsném dvouhodinovém výšlapu. Sedne si unaveně do trávy a pokochá se výhledem do údolí na Staré Město pod Sněžníkem. Teď už se ale nepokochá. Namísto vyhlídky z Větrníku tam teď zaclání něco tak nehorázně obludného, že se to nedá ani popsat, musíte to prostě vidět nebo zažít, abyste se mohli naštvat stejně jako já.

Staví se tady nová obří rozhledna – tedy přesněji replika rozhledny v romantizujícím stylu, která stála na vrcholu Králického Sněžníku a hyzdila ho od roku 1895. Dvě věže, jedna třiatřicetimetrová a druhá sedmnáctimetrová, zakončené cimbuřím s okrouhlým rozlehlým sálem s obloukovými okny. Jako třešnička na dortu se mezi pěti vysokými sloupy skvěla busta německého císaře Viléma I. Pruského. Vedle dvouvěží se romanticky a taky jako pěst na oko choulila dřevěná turistická chata. A replika téhle nádhery se velkolepě chystá na Větrově. Proti gustu samozřejmě žádný dišputát, ale rozdíl je hlavně v tom, že přesná replika romantizující obludy bude stát na vrcholu vysokém 918 metrů, namísto na Králickém Sněžníku s nadmořskou výškou 1424 metrů. Větrov nezíská dominantu, ale smrtelnou ránu.

Jsem jenom spisovatelka, která nemá příliš mnoho skutečně účinných nástrojů k tomu, aby mohla protestovat proti ničení krajiny. Ale můžu celou tu rozhlednovou pitomost zakomponovat alespoň do příběhu. To jsem udělala v novém románu, který jsem začala psát v úplných počátcích zmiňované stavby před několika lety. Můj románový kopec se jmenuje Zářivá a románovou rozhlednu staví místní nabob a exekutor, který ji hodlá pojmenovat jak jinak než po sobě. Zdálo se mi to ale trochu přitažené za vlasy. Je ještě uvěřitelné, že se v dnešní době najde někdo tak lačnící po nesmrtelnosti? Nicméně, když jsem knihu dokončovala, přinutila jsem se k výšlapu na Větrov, kde se staví ono och tak historicko-aktuální monstrum. Sedla jsem si zdrceně namísto do trávy do prachu staveniště a na drátěné ohradě si na ceduli přečetla, že rozhledna se bude jmenovat Dalimilova. Dobrá, tak tedy asi po autorovi jedné z našich nejslavnějších kronik, to je zase hezké, že. Ovšem až pak mi došlo, že ten, kdo rozhlednu staví, se také jmenuje Dalimil. Člověk si nakonec ani nemusí nic vymýšlet.