Dvě děti na starší kolena člověka rozhodí. Ve zmatené beznaději jsem tehdy sepsal knížku, která brzy vyjde. Nijak se do vydání nehrnu, je to text, který pravděpodobně zkomplikuje život nejen mně, nýbrž i mé ženě a beruškám a celému příbuzenstvu. Žánr? Autopravda. Autofikce je podle mě hovadina – fikce. Český Bivoj píše buď čistou fantasy, nebo čistou pravdu, takže jsem udělal šup do pasti pravdy. Hovadina jiného druhu, sebedestrukce, ale Bivoj…

Mám to vůbec vydávat? Pokud bych na knížku dostal ministerský nebo jiný státní grant, nevydával bych ji. V tom mám jasno. Styděl bych se, pokud by mi na tohle umění stát přispěl, nebo bych ty peníze musel vrátit. Stát by se od mého nejnovějšího díla měl držet aspoň na napřaženou ruku daleko. Stejně tak bych knížku nevydal, pokud by mi už byl přiřazen „status umělce“. Nevím… Vy ten text neznáte, ale podle mě k umělci prostě nějak nesedí, čímž se snad konečně dostávám k racionálnímu jádru svého sloupku čili k úvaze o tom, jaká je role grantu v umění, co znamená „vygrantované umění“, no a nakonec: kdo je umělec.

Stejně jako v tolika jiných otázkách, tak i v této oblasti způsobili masakr Klaus se Zemanem. Druhý jmenovaný kdysi prohlásil, že umělec musí trpět, a hotovo, zmíněná teze byla na odpis, přestože by třeba byla pravdivá. Že by umělec měl být na podpoře, je dneska v uměleckých kruzích bráno jako norma. Jde o legitimní, západní a civilizovaný požadavek, jakési NATO a EU moderního umění. Bravo, levice, bravo, Alarm a Ádvojka, bravo, studenstvo. Tuším, že ta teze přišla z těchto kruhů. V každém případě je to norma; obraťte každou zemanovštinu o 180 stupňů a máte normu. Norma: umělec musí něco jíst, vyžít, vést důstojný život. Stát má být jeho materiální základnou. A proč by taky ne. Stát je země, na které všichni stojíme, naše země, naše podpora, naše granty. Jak říkám, proč by taky ne.

Kdysi bych proti podobným zhýčkanostem leccos namítal (pevná půda pod nohama, pche), ale s věkem jsem otupil. Nyní s potřebou podpory umělců v zásadě souhlasím, proč by ne. Díky podpoře dostanou hlas dosud neprivilegované vrstvy, Ostravsko na grantech začne psát bolavé autofikce, Poláci a Ukrajinci konečně posunou češtinu, jak po tom ve svém podcastu volají Bělíček s Klíčovou. Při výjezdech do Bruselu si budeme připadat jako doma, jako plnohodnotní Evropané, čin čin. Doba tomu všemu přeje. Na Hradě není Zeman, nýbrž Pavel, což je prezident této nové doby; prezident na silné podpoře. (V případě prezidentů plní úlohu grantů poradci. Vlastně chápu, proč Zeman s Klausem bojují proti grantům. Všechno do sebe zapadá. Individuum versus kolektiv.)

Teorii chápu. Podporuji boj za plnohodnotný život v umění. Cosi v hloubi duše se však tomuto obratu stále vzpírá. Říkám si, jestli nakonec nedošlo ke zmatení pojmů a jestli nemáme na mysli „granty v řemesle“, když mluvíme o grantech v umění. Vím, jak jsem na tom byl v době svého posledního tvůrčího zápalu. Nebyl to zápal. Byla to deprese, respektive cosi, co se maskovalo jako deprese, pravděpodobně jakési tvůrčí jádro, které mlelo z posledního, ale mlelo. Dokázal jsem v té době stisknout klávesu, ale to neznamená, že bych dokázal stisknout klávesu k jakémukoli účelu. Nedokázal bych vyplnit žádost o grant! OMG, ani omylem ne. Co budu dnes dělat? Nezemřít? Nezmírat? Nebo budu vyplňovat grantovou žádost?

Granty, stejně jako život, jsou jinde.