Hodně mi v tom pomáhá nová kroměřížská kavárna River, vyrobená z černého kontejneru, umístěného na okraji sídliště na břehu řeky Moravy. Je z ní krásný výhled na řeku a mámě se tam líbí. Máma nepije kávu, ale má k smrti ráda sladké. Musí ale chodit s chodítkem a chodí s ním nerada. Vidina skleničky pepsi je naštěstí silnější než nechuť k chodítku. Mrzne. Máma, pro kterou je cesta do kavárny vzdálené od domu asi deset minut stejná jako uběhnout maraton, si nevezme čepici ani šálu a rukavice už vůbec ne. Ví, že se cestou pořádně zapotí a zima jí rozhodně nebude. Prosbu „Mami, vem si aspoň čepici!“ jsem dávno vzdala.

Zaparkujeme chodítko u prvního stolku a máma si poručí vytouženou pepsi a vafle se zmrzlinou a nutellou. A protože je kavárna u řeky, kde máma kdysi trávila v dětství chvíle na plovárně Haná, začne na ty chvíle vzpomínat.

Jak tam chodila s kamarádkou Libou a milovala spolužáka, ale ten ji nikdy nevzal ani za ruku. Jak s kamarádkou Helenou snědly všechny bonbony z vánoční kolekce a jak Heleninu mámu, Němku, zavřeli v padesátých letech do vězení a nařkli ze špionáže. Jak si mámin brácha spořil na kolo, a když přišla inflace, tak o všechny peníze přišel a od té doby má máma pocit, že všechny peníze se musí utratit hned. A jak máma musela chodit do kostela, přestože nechtěla, ale babička na tom trvala a máma se pak kvůli tomu nedostala na gympl. 

Dívám se na mámu a poslouchám. S kolika pamětníky jsem takto seděla a brala jejich vyprávění naprosto vážně a hltala každé jejich slovo? Kdyby na mém místě seděli jejich dcery, synové nebo vnoučata, tak by se nudili, protože ty historky slyšeli tisíckrát a pořád dokola. Zkouším si teď představit, že nejsem dcera, ale jen spisovatelka, která píše román na pozadí velké historie, nebo třeba historička, externí spolupracovnice Paměti národa. Začínám klást doplňující otázky. Šťourat do těch historek. A jak přesně se to s tou Heleninou mámou odehrálo? A co Helenin tatínek? Rozvedl se s ní? Jak dlouho byla zavřená? Co pak Helena dělala? Kdy jsi ji naposled viděla? Jak velká byla ta vánoční kolekce? Jak ta čokoláda chutnala? Byla hořká, nebo mléčná? Kolik si brácha na to kolo přesně našetřil? Koupil si nakonec někdy to kolo? A ten kluk, co tě nevzal ani za ruku, co se s ním stalo? Kde bydlí?

Jako by se mámina paměť nastartovala a dala se jiným směrem než obvykle. Vyprávění už nemá podobu tisíckrát omleté rodinné mantry, ale je plastičtější, máma si vzpomene na spoustu detailů a stejně jako třeba Dolores Baťová nebo Eva Lustigová, s nimiž jsem pracovala na knížkách o jejich příbuzných, se rozpomíná na další a další pokračování těch rodinných historek. Příběhů, co se zdály být hermeticky uzavřené v rámu nudy rodinného vzpomínání. Najednou před sebou vidím mámu a její minulost vystupovat z mlhy. Ten obraz není celý, ale má mnohem víc toho, čemu se v literatuře říká psychologie postav. Jdeme pak zvolna domů, je deset pod nulou a mámě je horko. Těším se, až jí přečtu tenhle sloupek. To jsem vždycky, když jsem o někom psala a používala jeho vzpomínky jako materiál pro vlastní příběhy, dělala. A doufám, že máma, stejně jako Dolores nebo Eva, zase něco přidá. Vzpomene si na další detail, na barvu vlasů kamarádky Heleny, na to, co si spolu kupovaly v krámě, když dostaly kapesné. Bonbony? Byly sladké, nebo kyselé?