A vždycky prší
„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?
Syndrom „bílé stránky“ neděsí jenom mou maminku. Znám tolik lidí, kteří by si deník psát chtěli, ale nezačnou. Právě proto, že nejdřív uvidí hrozivou bílou stránku a pak svůj život na ní ve vší jeho banální nahotě. Ale i tak to má cenu. Jak píše Jiřina Šiklová ve svém Deníku staré paní: „Na svůj věk jsem zdravá. Ale kdy jsem si vlastně naposledy uvědomila, že si žiju docela dobře?“
Ono přečíst si v klidu noviny, mít co obědvat a mít čas dívat se na televizi zní možná banálně, ale třeba pro lidi na Ukrajině nebo na Blízkém východě to může být nedostižný sen. Jak psala ve svých fascinujících Válečných denících Astrid Lindgrenová: „Kolik nemocí, nouze, smutku, nezaměstnanosti, chudoby a zoufalství je na žalostné zeměkouli. Zato u Lindgrenů se žije dobře! Žijeme si v našem teplém, nevybombardovaném bytě, včera jsme měli humra a játrovou paštiku. Tíží mě svědomí, když si vzpomenu na Francouze s jejich 200 gramy másla na měsíc. Máme se až příliš dobře a jsem za to tak vděčná, svou vděčností se pokouším obměkčit Boha, aby i do budoucna byl tak laskavý a držel nade mnou ochranou ruku.“
Jenže i na Wikipedii se píše, že deník je literární dílo nebo žánr, a tak spousta lidí, kteří by si deník psát chtěli, má dojem, že musí rovnou stvořit román. Který se bude lišit jen v tom, že na každé stránce bude datum. Deníky si přece psali takoví einsteinové jako Einstein, Kafka nebo třeba již zmíněná Astrid Lindgrenová – jenže zrovna ta si svůj deník začala psát, když jí bylo dvaatřicet, měla dvě děti a pracovala jako úřednice cenzorského úřadu, kde četla lidem dopisy. A posuzovala, jestli nejsou příliš vlastizrádné. Na to, že by někdy napsala knížku, ani nepomyslela.
Své válečné deníky psala, aby se nezbláznila. Z války. Byl to její způsob terapie. Občas si psala o banalitách, třeba o tom, že by měla nakoupit ve velkém mýdlo a kakao, ale že je jí to hloupé a nechce podléhat davové hysterii a dělat si zásoby jako všichni ostatní. „Dlouho jsem odolávala křečkování zásob, ale dnes jsem nakoupila trochu kakaa.“
Během let se ale z jejího deníku stal zároveň nástroj k poznání světa, způsob, jak situaci uchopit i díky širšímu kontextu. Budoucí slavná švédská spisovatelka si totiž začala do deníku vlepovat válečné mapy, sledovat pohyby vojsk nebo si pečlivě dělala poznámky k vlepeným novinovým výstřižkům. Její deníky pak taky přispěly k široké společenské debatě o historické paměti Švédů, když se diskutovalo o tom, zda si byli lidé ve Švédsku vědomi utrpení svých židovských spoluobčanů, nebo ne. V denících Astrid Lindgrenové je možné se dočíst už v listopadu roku 1940 o koncentračních táborech v Oranienburgu nebo Buchenwaldu.
Tím fascinujícím na denících je, že v nich vždycky prší. Prší v denících Františka Drtikola stejně smutně a melancholicky jako v denících matematika Johna Deeho ze šestnáctého století a prší i u Lindgrenů. Čtrnáctého května 1940 si malý židovský chlapec David Rubinowicz napsal „Už druhý týden prší a prší. Nemám ani co bych zapsal do svého zápisníku.“ A pršelo i v Sao Paulu ve favele, kde si Carolina María de Jesús v deníku povzdechla: „Pořád prší. A já mám jen fazole a sůl. Prší hodně. Budu psát, dokud nepřestane pršet.“
Je vzrušující číst si deníky cizích lidí, nahlížet jim do životů, i když v nich často prší. A stejně tak interesantní je přečíst si ty své vlastní. Špehovat své mladší já. Deník je nejlepší kámoš a stroj času zároveň. Člověk se mu může svěřit, zanadávat si, napsat si, že zase pršelo, a pak, po letech, si deník otevřít a nevěřit vlastním očím, co to člověk byl zač, před těmi všemi lety.
A díky drobným kresbičkám či vlepeným lístkům na vlak může člověk zase na ten vlak nasednout a zase jet na to rande nebo se vydat na cestu, která ve vzpomínkách vypadala tak nanicovatě. A člověk najednou z deníku zjistí, že byla plná krásných věcí. Jako když Josefu Koudelkovi ukradli na cestě po Rumunsku foťák a on měl onu cestu spojenou jen s krádeží. Když si pak v deníku přečetl, kolik hezkého na té cestě viděl a vyfotil, zapsal si do deníku, že psát si deník má smysl, protože jinak by si člověk spoustu věcí pamatoval úplně špatně. V deníku si můžeme lhát, můžeme se hecovat nebo být lítostiví. A deník to všechno unese. A když přestane pršet, můžete přestat psát a vyjde na slunce. A když večer zase leje, může si člověk do deníku kousek toho slunce schovat na horší časy.