Když bylo Érice šest, rozhodla se, že půjde do školy. To je v zemi, kde byla povinná školní docházka zavedená v sedmdesátých letech dvacátého století, dost nevídaná věc. Zvlášť na odlehlé farmě, kam školní autobus zajížděl velmi zřídka. Však taky neochotný řidič Érice sdělil, že jestli si myslí, že na jejich farmu bude zajíždět kvůli jedinému dítěti, tak to se tedy mýlí, protože děti musí být nejméně dvě. Éričina maminka, která sama neuměla číst a psát, viděla, jak je Érika nešťastná, a tak prohlásila, že s dcerou bude chodit do školy. A hned byly dvě a školní autobus se pro ně stavit musel. Pak se vždycky kodrcaly horkem dvě hodiny, než dojely do městečka, kde byla škola. Když měla Érika odpolední vyučování, vracely se někdy i o půlnoci. Érika byla ale rozhodnutá, že neskončí jako posluhovačka v bohatých rodinách nebo dojička na farmě.

A když dokončila základní školu, chtěla na střední. S tím jí ale nepomohla ani hodná maminka. Na to, aby se Érika sama ve čtrnácti vydala do městečka vzdáleného šest hodin, kde byla jediná střední škola v oblasti, nebylo ani pomyšlení. A hlavně peníze. Kde by asi tak Érika bydlela? A za co? Kdo by na ni dával pozor? Všechno tohle byly velmi rozumné důvody proti. Ale pak přišla na farmu smutná zpráva. Érice umřela teta. Zanechala po sobě dvě batolata a nešťastného manžela, který nevěděl, jak se o ně má postarat. Érika se tedy nabídla jako chůva a pomocnice ve strýcově domácnosti. Strýc se zaručil, že zároveň může chodit na gymnázium. A tak hlídala dvě malé děti, vařila, uklízela a chodila do školy. Rodiče a vlastně i strýc si mysleli, že to nemůže zvládnout. Jenže Érika nechtěla nechat zlomyslný osud, který jí nadělil mizerné karty, vyhrát. Gymnázium úspěšně dokončila a vystudovala i vysokou školu. Vydělávala si na ni jako sekretářka v jazykové škole a studovala angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Získala stipendium a studovala ve Francii a ve Spojených státech. Když se pak vrátila, začala pracovat v jazykové škole, kde před tím dělala sekretářku, jako lektorka.

Majitelka školy ale jednou přišla s tím, že se dostala do finančních potíží a školu potřebuje prodat. A jestli by ji prý Érika nechtěla koupit. „A za co asi tak?“ Zeptala se smutně Érika. Byla ráda, že se uživí a zaplatí nájem malého bytu na okraji městečka. „A neznáš někoho, kdo by ti mohl půjčit?“ Érika začala přemýšlet, kolik zná bohatých lidí. Moc jich v jejím životě nebylo. Vlastně doopravdy znala jen majitele farmy, na které pracovali její rodiče. Žil ve velkém městě a na farmu zajel vždycky jednou za rok, aby přepočítal stáda dobytka. Měl Ériku rád, a když byla malá, kupoval jí knížky. A Érika mu zavolala. Nechodila kolem horké kaše a vyložila mu, že by potřebovala koupit jazykovou školu, ale nemá ani vindru. Farmář se na chvíli zamyslel a pak se zeptal, jestli je to opravdu to, co chce se svým životem Érika podniknout. „Nic jiného si nepřeju,“ potvrdila mu. A farmář jí na účet poslal to, co potřebovala. Érika školu koupila, a když se pak vdávala, pozvala farmáře na svatbu. Chtěla mu při té příležitosti splatit dluh, na který si už prosperující jazykovka vydělala. On ale nic zpátky nechtěl. Prohlédl si Éričinu školu a řekl, že to byla nejlepší investice jeho života.

Možná to zní jako pohádka s dobrým koncem, ale na druhou stranu, kolik takových bohatých farmářů s pochopením existuje? A kolik brazilských dětí se dodnes kodrcá rozpálenými plechovými konzervami, co si hrají na školní autobusy, aby se naučily číst a psát? A kolik z nich má strýčka ve městě? Brazilské děti, které učím na místních školách v malém městečku česky, mají často talent na jazyky, krásně kreslí a skvěle počítají, ale stačí, aby jejich tatínek dostal práci na farmě jako kovboj, a veškerá naděje, že se život jeho dětí bude odvíjet nějak jinak než jako život generací před nimi, je pryč. Čekají je dlouhé jízdy autobusem, musí opustit odpolední kroužky ve škole, a přestože si užijí volnost v divočině, rajtování na koních a krásu venkovského života, začnou v patnácti pracovat jako kovbojové nebo posluhovačky v domácnosti. Možná se jim podaří do městečka vrátit a vystudovat střední školu, ale to by musely mít tak pevnou vůli jako Érika. Systém samotný je nijak nepodrží, navíc v mnoha rodinách dodnes převládá názor, že vzdělání se ještě nikdo nenajedl a pro mladého či mladou je nejlepší začít co nejdřív pracovat. Érika dnes dává zadarmo hodiny angličtiny alespoň v dětském domově, odkud se osud vyzývá na souboj ještě hůř než ze zapadlé farmy. A já si vážím toho, že jsem Ériku poznala, protože tahle mladá žena je ztělesněním věty slavného portugalského spisovatele Fernanda Pessoy: všechno stojí za to, pokud duše není malá.