Miniaturní sklepní místnost je vytapetovaná kytičkovanými tapetami a ozdobená medailonky dam v parukách z dávných století a celé to vypadá jako nějaký retro surrealistický sen o kavárně na autobusáku. Sen nasvětlují vycíděné křišťálové lustry a zrcadla na zdech, ostře kontrastující s betonovou ušmudlaností nádraží. Kavárna patří noblesnímu Argentinci, mluvícímu rozkošným „portunholem“ čili směsicí španělštiny a portugalštiny, kterou mluvím i já. Argentinec je prošedivělý pán v drahém svetříku, který často zaskakuje za své zaměstnankyně, rozložité mulatky, za barovým pultem a s každým hostem prohodí pár slov. Známe se už šest let a jako stálá zákaznice mám svá privilegia. Čokoládový croissant mi např. rozpékají v topinkovači, nikoli v mikrovlnce, kde by se z něj stala rozteklá čokoládová houba, zatímco v topinkovači dostane po ránu nezbytný křupavý nádech. Mulatky brblají, že jim čokoláda topinkovač zapatlá, ale nakonec mi ho vždycky rozpečou.

Argentinec – nikdy jsem se nezeptala, jak se jmenuje – miluje Bedřicha Smetanu a minulý týden mi pouštěl do sluchátek Mou vlast ze Spotify. Četl Nerudovy povídky a jako každý Latinoameričan zbožňuje Kunderu. V Praze byl několikrát, dokonce v zimě, protože chtěl vidět zasněžené barokní střechy kostelů. Často spolu vedeme debaty o Brazilcích. To pak tak nějak automaticky přecházíme do španělštiny, aby nám Brazilci nerozuměli, což je nesmysl, protože na jihu Brazílie, blízko hranic s Uruguayí, rozumí španělštině každý. Argentinský kavárník pochází z Buenos Aires a jeho rodina přišla do Argentiny před válkou ze španělské Galicie. Do Brazílie se pak přiženil a už tady zůstal. O Brazilcích (hlavně před volbami) říká, že „nevědí nic o ničem“, ale stejně je má rád, „protože dokáží tak hezky dělat chaos a ještě se v něm neztratit“. Pořád ale přemýšlí o tom, že by se měl odstěhovat, protože trpí místní kulturní zaostalostí a buranstvím, scházejí mu tady návštěvy opery a nějaké skutečně zajímavé výstavy a nemá kde provětrat svůj smoking. Když byl onehdá v Galicii za příbuznými, nabídli mu tam vedení kavárny a možnost stát se Španělem. Odmítl to. Přiznal se mi, že když o tom přemýšlel, nakonec dospěl k tomu, že se nechce stát Španělem, protože by mu zkrátka chyběli Brazilci. Což je při vzájemné pradávné rivalitě Argentinců a Brazilců, jako kdyby Čech prohlásil, že by nemohl žít bez Rusů nebo třeba Němců. A já se mu pak přiznala, že i mně budou chybět, až odtud v prosinci na nějaký blíže nedefinovatelný čas po sedmi letech odjedu.

A pak jsme se zkoušeli dobrat toho, proč vlastně bez Brazilců nedokážeme žít. Je to tím neodolatelně houpavým, uklidňujícím jazykem, plným nosovek, kterým ti lidé mluví? Je to jejich nakažlivě dobrou náladou, co tady platí za normu a kterou ocení nejen na věčně nakvašené spoluobčany zvyklá Češka, ale dokonce i Argentinec? Je to jejich víra v to, že všechno a za každých okolností dobře dopadne, a když nedopadne, tak se taky nic moc nestane, protože zkrátka co naděláš? Je to jejich zdvořilostí a neschopností se s nikým pohádat? Je to jejich přístupem k dětem, které tady považují za malá božstva, určená k rozmazlování? Je to jejich smyslem pro pohodový životní rytmus? Je to jejich zálibou v nemožných módních kreacích a našíváním třpytek na dámské pulovry? Je to jejich schopností prohlásit o člověku v posledním stádiu rakoviny, že se uzdraví, když to bude doopravdy chtít? Je to jejich schopností vidět dechberoucí sociální rozdíly, slumy a hořící prales a prohlašovat, že Brazílie je nejlepší zemí na světě? Je to jejich vírou, že Bůh byl vlastně Brazilec? Špekulovali jsme o tom dlouho, dokud mi nejel autobus. Na nic zásadního jsme nepřišli. Mulatky za barovým pultem se na nás chápavě usmívaly. V troubě rozpečený croissant voněl a Argentinec si portugalsky povzdechnul: „Prostě je mám rád, no.“