Teď jsem narazila na výstavu, která bude k vidění v pražském Institutu Cervantes od června. Jde o fotografický cyklus El Santo Christo Ibérico jednoho z nejslavnějších a zároveň nejzáhadnějších španělských fotografů. Koldo Chamorro je souputník generace Josefa Koudelky, s nímž měl dokonce jednu velkou společnou retrospektivní výstavu v Madridu v roce 1989, ale jeho práce se od té Koudelkovy něčím zásadně liší: je totiž označován za magického realistu fotografie. V jeho dokumentárních fotografiích, realistických vyobrazeních španělského venkova, zejména sedmdesátých a osmdesátých let, nebo nejrůznějších náboženských, ale i pohanských rituálů je vždycky přítomné tajemství. Ty fotografie se tváří jako černobílé portréty slavných ikon, jako byli Ansel Adams, Brassaï nebo Koudelka, ale klamou tělem. Je v nich vždycky záhada, která člověka nutí se na ně dívat znova a podrobněji zkoumat veškeré detaily. Jsou to obrazy, na kterých je vždycky víc stínů než světla. Na jedné fotografii je zachycená mladá žena sedící u typické jižanské zdi omítnuté bělostným vápnem. Vedle ní se odráží světlo protějšího výklenku. Ve výklenku je stín. Stín postavy s plochým jezdeckým kloboukem se širokou krempou. Je to něčí duch? Smrt, která na dívku čeká? Člověk by se správně měl dívat na dívčin obličej, ale něco ho neustále nutí dívat se na onen stín. Ta fotka se nedá zapomenout.

Kolegové Kolda Chamorra vyprávějí, že fotograf někdy své snímky inscenoval, měl scény předem připravené v hlavě. Často si prý někam stoupl a řekl, že se na tom místě něco stane. A ono se opravdu něco událo, tak, aby to mohl zachytit. Fotografoval stíny Španělska, které padaly na umírající diktaturu, fotil náboženské obřady s posedlostí etnografa nebo spíš archeologa. Ale nesnažil se o zachycení skutečnosti. Vždycky to byla jeho představa o ní, jeho promyšlená představa. Nejslavnější fotografie Kolda Chamorry zachycují oslavy španělských Velikonoc, procesí, nebo fotografie z býčích zápasů, toreadorů a věcí, které si se Španělskem spojujeme. Ale v těchto fotografiích tolik magie není. Je spíš ve snímcích, na nichž nejsou zachycení toreadoři oblékající se v trávě ani těla býků a všudypřítomné kříže.

Jsou to fotografie dětí, na nichž děti nikdy jako děti nevypadají. Jedna z nejzáhadnějších je fotografie malého brýlatého kluka sedícího v opět bíle omítnuté sklepní místnosti s klenutými stropy. U stropu svítí žárovka na dlouhé šňůře. Kluk se dívá do objektivu, ale jaksi netečně, jako by ho pohlcovala temná energie vycházející z podivné skříně stojící kousek od něj. Jsou v ní tři vysušené mumie, přes které je přehozená plachta uvázaná na uzel, takže jsou zčásti zakryté. Už všechno tohle je zneklidňující, ale pak se člověk podívá pořádně a nad klukem kdesi u stropu je zamřížované okno, kterým se dolů do místnosti s klukem, schody a mumiemi dívá jiný brýlatý kluk. Je tomu prvnímu hrozně podobný, takže člověk neví, jestli je to on, nebo jeho dvojník. Nebo co je to vlastně za hru? Koldo Chamorro snímek vyfotil v Utreře v roce 1982. Působí to ale, jako by ji fotil někdy hluboko ve středověku, kam se ten zamyšlený kluk jen zatoulal.

Dlouho na tu fotografii zírám. A připadá mi, že jsem poprvé konečně pochopila to slovo, nálepku, visačku, styl nebo označení magický realismus. Došlo mi, že jeho podstatou není ani magie, ani realita, ani jejich spojení. Jeho podstatou je úžas a záhada. Tak už to konečně chápu a teď zbývá jen přiblížit se psaním alespoň k jednomu jedinému stínu na fotografii Kolda Chamorry.