Drobná novela Markéty Pilátové přivádí na scénu pozapomenuté období československé historie, kdy v předvečer vypuknutí druhé světové války stovky československých dobrovolníků odešly bojovat do Španělska v rámci mezinárodních Interbrigád proti puči generála Franka.

Františka, jednoho z pamětníků, vyhledá mladá Španělka Carmen, která potřebuje získat informace pro svou studijní práci. Její otázky otevřou v muži stavidla vzpomínek, která po desetiletí opečovával toliko ve své paměti. Co vedlo mladého Čecha k tomu, aby se vydal bojovat na druhý konec Evropy, a jaká pouta jej držela na frontových liniích? To jsou jen některé z mnoha otázek, na něž chce Carmen znát odpovědi.

Oba aktéři se ve vyprávění střídají a jednotlivá témata se tak protínají i míjejí v rozdílných pohledech rozdílných generací. Františkův hovorový jazyk dává čtenáři pocit autentičnosti, stejně jako prostřihy do života Carmen. Epizody, které by při zpětném pohledu mohly být bez uzardění prezentovány jako čiré hrdinství, získávají s prohlubující se důvěrou mezi Františkem a Carmen další vrstvy, které naznačují, jak tenké jsou hranice hrdinství, zbabělosti či pudu sebezáchovy v mezních situacích.

„Todle nemohla pochopit, i kdyby chtěla.

A přesto se mě asi někdo měl zeptat kolik? Kolik jich bylo? A já bych věděl. Todle bych věděl přesně. A kdybych to číslo řek, zbavil bych se pocitu, že sem se přes rozhodnutí jít do nějaký vzdálený války, abych moh dělat oběť na oltář svobod lidí, kerý to vůbec nezajímá, stal akorát tak loutkou. Pokusným morčetem, na kterým se testovaly nový druhy zbraní pro další válku.“ (s. 51)

Pro oba aktéry se vzájemné setkání stává katarzí. František je poprvé nucen ohlédnout se a znovu si projít španělské tažení, v němž podle svých slov přišel o nejbližšího přítele a pozbyl iluze o sobě samém. Carmen je v jeho případě konfrontována s upřímností starce, jemuž zájem o dávné dění svým způsobem imponuje, ale zároveň je pro něj obtížné opustit bezpečnou schránku, v níž inkognito prožil řadu desetiletí.

Zručně napsaná novela nenudí, a byť se závěrečné rozuzlení může od jisté chvíle jevit jako částečně očekávané, zanechá přesto určité otázky nezodpovězeny. Škoda jen, že ti, o nichž příběh vypráví, se vesměs nedočkali holdu, který jim Pilátová bez patosu a příkras skládá.