Něco tak krásného
Pilátová, Markéta: Něco tak krásného

Něco tak krásného

Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. A myslím, že vy taky ne. Netušila jsem, že existuje něco jako animace barvou na skle. A že se touhle technikou dá udělat celovečerní film.

Francouzská režisérka a animátorka Florence Miailhe se společně se scenáristkou Marion Desplechin a českým, francouzským a německým týmem před dvanácti (!) lety pustila do neuvěřitelně riskantního podniku. Nejen že je animovaný film Přes hranici vytvořený neobvyklou technikou malby na skle, ale ještě ke všemu pojednává o tématu, o němž dnes nechce moc lidí něco doopravdy vědět. Uprchlíci, běženci, migrace, problémy, nejistota, úzkost, nevědomost – tohle všechno se vejde do jednoho pytle a pak se z toho stane slepota, přinejlepším přehlížení. Ale když se strčí hlava do písku, migranti, běženci, exulanti a propletené, komplexní problémy nezmizí. Téma na chvíli přebil covid. Ale ono se vrátí, protože lidé budou hledat nové, bezpečnější, přívětivější domovy pořád. Tak jako je hledali v minulosti, tak, jak o tom vypráví dechberoucí film Přes hranici.

Příběh se neodehrává v konkrétním čase, přestože se autorka inspirovala vlastní rodinnou historií – její prarodiče přišli ve dvacátých letech minulého století do Francie z Oděsy. Začíná ve vesnici, kam vtrhnou ozbrojenci, před nimiž musí uprchnout rodina dospívající dívky Kyony a jejího mladšího bratra Adriela. Ve vlaku se musejí rozdělit, děti se najednou ocitají samy na ulici, v cizím městě, v cizím světě, kde vládnou pouliční gangy, vojáci a překupníci s lidským masem. Sourozenci se protloukají, putují z jednoho neštěstí do druhého, občas jim svitne naděje, která znova a znova pohasíná. Přesto nemáte pocit zmaru nebo tragédie. Drsný příběh vyvažuje právě ona technika animované malby na skle, nádherné obrazy se střídají, prolínají, smazávají a vpíjejí do sebe způsobem, který evokuje lidský osud. Neustále se prolínající okamžiky, někdy černé a šedé, někdy barevné a zářivé, ale vždy unikající a nepředvídatelné. Ještě nikdy jsem neviděla film, který by působil zároveň jako píseň, legenda, pohybující se písek. V jednom zimním obraze Kyona přebývá v chalupě potetované čarodějnice. Ukazuje staré ženě svůj skicák, do něhož zachycuje všechny blízké, vesnici, rodiče, sourozence. Říká stařeně, že už nikoho nemá, že přišla o rodiče, možná i o bratra, kterého ztratila v zimní vánici. Čarodějnice odvětí: „No a co? Myslíš, že jsi jediná?“

Otázka „Jak najít domov, jak a kam uniknout před nebezpečím?“, jíž se lidé pořád znova a znova zabývají, ožívá ve filmu Přes hranici tak, že není nutné nic přidávat, nic ubírat. Není to příběh jen pro dospělé nebo jen pro děti. Je to příběh srozumitelný všem. Můžeme se ve svých domovech cítit v bezpečí, ale pak taky najednou může přijít cokoli. Tornádo, povodeň, sucho, vojáci, ozbrojení sousedé chtiví našeho majetku, hlad nebo válka. Staneme se Kyonou a Adrielem nebo nějakou Kyonu a Adriela potkáme, jak před něčím takovým utíkají. Možná se pak budeme rozhodovat, jakou cestou se vydat. A možná si vzpomeneme na rozpohybované obrazy na skle a na ty, co utíkají.