Nebo taková bekyně mniška – Lymantria monacha. Je to druh nočního motýla (líbí se mi mnohem víc, když se můrám říká noční motýli) z čeledi bekyňovitých. Když se housenky těchto nočních motýlů přemnoží, nenasytně požírají monokultury smrkových a borovicových lesů. Ve smíšených lesích žádné velké škody nenadělají. Když si tohle přečtete, napadne vás logicky, co znamená bekyně mniška a kde se vlastně vzalo její jméno? Nota bene když jinde ve světě se jí říká gypsy moth – „cikánská můra“. Bekyně mniška je černobílá, jakoby oblečená do mnišského hábitu, ale stejně, co je to ta bekyně? A dozvídám se nejen, co je bekyně, ale taky co je bekináž, a už čtu o mnišských řádech ve čtrnáctém století, o holandské a vlámské mystice a brouzdání nabírá obrátky a pero škrábe po papíře a to, co bekyně mniška odstartovala, skončí někdy v pozdním odpoledni. Vůbec mi ale nejde o encyklopedické znalosti, které si, stejně jako já, může každý vygooglit a za pár hodin se vám vykouří z hlavy. Jde mi o ta nečekaná propojení – toho, co už mám někde v hlavě uložené a co se pak spojí s tím, co čtu, a pak to někdy, někde, vyplave na povrch v podobě textu. Nevím kdy a nevím, v jaké podobě, ale jsem si jistá, že ano. A taky nevím, jestli o bekyni mnišce napíšu povídku, článek, nebo román, ale představa mnišského, cikánského, nočního motýla je silná a lákavá.

Naposledy se mi tohle dělo se světem hub. Začala jsem číst knihu amerického autora Merlina Sheldraka, biologa zkoumajícího houby, s názvem Propletený život. A jak jsem tak četla o houbách, sama jsem si začala připadat jako houba, která nasává neuvěřitelné, barevné, uhrančivé informace. A napadla mě postava do dětské knížky, napůl žena, napůl houba, kterou jsem pojmenovala Bába Bedla. Její příběh se mi propojil (a neptejte se mě jak a proč) s příběhem sirotčince, který fungoval až do konce druhé světové války ve Velkých Losinách. V Propleteném životě se tvrdí, že svět hub se s tím naším prolíná na všechny možné způsoby, a přesto se jedná o jednu z nejméně probádaných oblastí rostlinné a živočišné říše (protože houba je napůl rostlina a napůl živočich). Tohle tvrzení je nejen tajemné, ale i lákavé. Láká mě probádat tohle enigma pomocí fantazie a vymýšlet si vlastní propletené životy hub a lidí.

Přírodovědná četba mě taky přivedla na stopu jednoho z největších českých básníků – myslím si to o něm, protože jeho slova v češtině žijí tak dlouho a všechna jsou navýsost poetická a nepotřebují žádné básnické antologie, kritiky ani čtenáře. Žijí v našich ústech skoro dvě stě let a vyslovujeme je tak často, že si ani neuvědomujeme, že je pro nás někdo vytvořil. Ten básník se jmenoval Jan Svatopluk Presl a byl to taky lékař, zoolog a mineralog. Jeden z největších českých vědců 19. století. Vymyslel slovo prvok, protože se mu nelíbilo, že se prvokům říkalo animalcula, zvířátka. Jan Svatopluk Presl měl cit pro jazyk. Měl cit pro budoucnost. Jeho nová slova pro staré věci přežila, přežila jeho kukuřice, mrož, kopretina, hroch, šťovík, vorvaň, dikobraz, lachtan, lebeda, bobr, bledule, liliovník tulipánokvětý, draslík, kyslík, vápník i prvok. Kdo z nás, kteří se zabýváme slovy, tohle bude za dvě stě let moci o svých výmyslech říct?