I ve svém třetím románu Tsunami blues používá Markéta Pilátová (nar. 1973) své oblíbené motivy a rekvizity: latinskou Ameriku a Čechy v ní, konfrontaci ženského mládí se zkušeností stáří (nikoliv nutně úctyhodného) a k tomu dramatickou zápletku; zde s téměř špionážními prvky.

Ony špionážní prvky jsou zprvu jen nesměle naznačovány, autorka je naplno rozehraje až ve druhé polovině knihy. Přesněji řečeno jde především o hry tajných služeb, konkrétně té kubánské, která se dodnes velmi pozorně stará o udržování režimu Fidela Castra a českému čtenáři nápadně připomíná moc StB v osmdesátých letech s její sebejistotou a zároveň buranskou omezeností a upatlaností. Při čtení druhé poloviny knihy, která má rychlý spád a postupně odkrývá autorkou dobře promyšlenou konstrukci příběhu, čtenáře napadne, že v české literatuře se asi nikdo nedostal takhle blízko románům Grahama Greena, spisovatele po desetiletí v českém prostředí mimořádně oblíbeného. Ta blízkost není dána jen exotickými reáliemi, ale především situací postav. Podobně jako v nejlepších románech britského klasika tu totiž postavy více než s nepřáteli zápasí se svým svědomím, se svými minulými selháními. Není to téma v literatuře nijak nové a Pilátová ho vlastně vyjeví až na poslední chvíli, ale i když postavám nedopřeje tu velkolepou idealistickou katarzi jako Greenův předchůdce Joseph Conrad svému Lordu Jimovi, i tak jejich příběhy vyznívají neobyčejně a na české poměry mimořádně působivě.

Zpočátku to ale vůbec nevypadá, že by hlavní hrdinka Karla před sebou měla divokou jízdu kubánským vnitrozemím. Mladou nadějnou trumpetistku čtenář nachází v okamžiku, kdy její rodiče spláchla na dovolené v Thajsku vlna tsunami a Karla v šoku bloudí troskami na pobřeží a marně se je snaží najít; neobjeví se ani jejich těla. Tragédie v ní cosi zlomí a od té doby odmítá hrát, nic v tom nezmůže ani její učitel hudby, kubánský emigrant v Olomouci, Lázaro. Až když jí její profesorka španělštiny Jenůfa Topinková o dva roky později nabídne, jestli s ní nechce letět na Kubu, Karla zkusí přízrak smrti překonat nebo alespoň vytěsnit.

Výprava na Kubu samozřejmě není zcela nevinná. Jenůfa, která tam s otcem interbrigadistou strávila dětství a později se tam vracela jako tlumočnice, s sebou veze množství léků a dalšího drobného kontrabandu pro místní disidenty. Už má sice letité zkušenosti s tím, jak být nenápadná a neprovokovat příliš všudypřítomné práskače a tajné, ale ke konfrontaci s tajnou policií přece jen dojde, přičemž v závěru se čtenáři dozvědí, že vyhnout se jí nebylo možné, protože za nitky životů přinejmenším dvou hlavních postav dlouho promyšleně tahá prohnaný starý důstojník kubánské tajné policie.

Markéta Pilátová dává jednotlivým kapitolám převážně jména hrdinů, z jejichž perspektivy je příběh viděn. Na straně 140, tedy zhruba v polovině knihy, však jednu krátkou kapitolu nazvala Začátek. Těžko soudit, zda je to úmyslný předěl, v každém případě brzy po této kapitole se text láme z introspektivních úvah a dialogů do dramatu, v němž si zmíněný tajný arcipadouch s oběma ženami krutě pohrává. Zlom to není zprvu nijak nápadný, ale s přibývajícími stránkami je čím dál patrnější. Kniha má náhle napětí a tempo thrilleru, byť si stále zachovává onen poetický jazyk s častými metaforami. Jen se v něm text tak neutápí jako v první polovině. Je možné, že to byl od autorky úmysl, čtenáře ukolébat mnohomluvným melancholickým úvodem, ale i v případě, že ano, asi měl být podstatně kratší, protože po několika desítkách stránek začne působit příliš únavně.

Pilátová navíc není tak dobrá stylistka jako dejme tomu Petra Hůlová, aby román utáhla jen silou jazyka a metafor. Ale oproti své stále ještě slavnější kolegyni se projevuje jako odvážnější a zručnější konstruktérka. Propojení osudů postav s dramatickou minulostí komunistické éry, kdy většina styků československých občanů se zahraničím s sebou nesla riziko špiclování, má sílu i nápaditost a podobně jako Tomáš Zmeškal v Milostném dopise klínovým písmem i odvahu uchopit tu dobu nesentimentálně, jako materii pro svobodné fabulování. Aniž by přitom snižovala její zrůdnost.

Tsunami blues má ještě jiné ocenění hodné momenty: kromě pádných metafor a propracovaných charakterů například skvělou znalost všednodenního kubánského života, který nám připadá jak závan z dávné minulosti – místní jsou například ochotni platit za prázdnou PET lahev. Ale tím, co je na románu výjimečné, je právě ona dobře zvládnutá zápletka se zapojením prvků špionážního thrilleru. Jistě, někomu může připadat vyspekulovaná. Ale to jen při pomyšlení na kontext současné české prózy, která bývá v tomto směru až přespříliš opatrná.