Paní Minaříková je čiperná a je jí už skoro osmdesát. Bydlí o pár chalup dál než my a na zastávku chodí do kopce pěšky. Povídáme si. O tom, co píšu, a taky o tom, co dělala ona, než šla do důchodu. Líčím jí, jak jsem se k dětské knížce Bába Bedla nechala inspirovat článkem v regionálním časopise Podesní o jednom domě nedaleko odtud. Byl to sirotčinec, kousek od místního kostela. Jeden jeho pavilon pro kojence stojí dodnes v zahradě bývalého penzionu Přerovka. Jezdím kolem té zvláštní, dnes zrenovované, prosklené stavbičky skoro každý den na kole na nákup.

„Ale tam jsem celý život dělala,“ vyjekne překvapeně paní Minaříková. „A v těch proutěných koších pro kojence, tak v těch jsme měli uskladněná jabka na zimu,“ pokračuje. Vybavím si starou fotku pod článkem, na níž byl vyfocený pavilonek i zevnitř a v něm ony proutěné koše. Dozvídám se taky o skvělých předválečných německých mixérech, které na Přerovce vydržely až do sedmdesátých let, a taky o tom, že ty děti ze sirotčince byly přece ti kojenci z nacistického programu Lebensborn, tedy čistá rasa.

Hlavním cílem tohoto programu bylo nechat převážně neprovdané matky rodit jen rasově čisté a zdravé potomky, kteří odpovídali přísným pravidlům nacistické rasové ideologie. Novorozené děti pak byly matkám odebírány a předávány do podobně rasově čistých a zdravých rodin, zejména z řad příslušníků SS. Vše se odehrávalo v porodních domech a porodnicích, z nichž první byla pod názvem Heim Hochland otevřena v roce 1936 u vesnice Steinhöring nedaleko Mnichova. U nás to byl zámek ve Veltrusích. Veltrusy ale nesloužily jako porodnice, dívky odjížděly rodit do tzv. domů Lebensbornu, kde jim byla nemluvňata odebírána. Hrkne ve mně. Vybavím si poslední odstavce článku. „Ale ty děti z Losin se přece nakonec ztratily. Měly se po odsunu dostat do Berlína, čekaly tam na ně vychovatelky, ale podle toho článku v Podesní tam nikdy nedorazily.“ Paní Miniaříková pokrčí rameny. Nikdo z těch, kdo pracovali v bývalém sirotčinci, už nežije. Jen pár lidí v Losinách si prý ještě pamatuje, že tam vůbec kdy nějaký sirotčinec byl. Loučíme se, paní Minaříková jde na rehabilitaci do šumperské nemocnice a já zamířím do knihovny. Myslím na proutěné koše, v nichž možná spali budoucí příslušníci nacistické panské rasy, nadlidi, nešťastné bytosti, které po válce v koších vystřídala hnijící jablka.

O pár týdnů později, na narozeninové oslavě u sousedů, se na ten příběh ptám dědečka jedné sousedky, který pamatuje Velké Losiny ještě jako Groß Ullesdorf. „No v lázních ty děti klidně být mohly. Za války tam byla i porodnice, a jo, máš pravdu, říkalo se, že ta děcka jsou z toho nacistického programu čistá rasa.“ Ohař ve mně, navyklý stopovat zajímavé příběhy, se probouzí. Program Lebensborn fungoval až do posledních okamžiků druhé světové války a nacisté se postarali o pečlivé zahlazení většiny stop. Ale připadá mi, že příběh sirotčince, co se mi ocitl nejdřív v dětské knížce, se může ještě rozrůst, rozkošatět, úplně proměnit. Plánuju výlet do šumperského archivu nebo za spisovatelem a scenáristou Vladimírem Körnerem, který napsal scénář k filmu Pramen života pojednávajícím o tomto tématu. Čtu všechno, na co narazím na internetu. Cítím tu vůni a mihotavé světlo ohně, který hoří ještě někde daleko, hodně daleko. Stopa dětí ze sirotčince je už vychladlá, ale možná, možná ne.