Čtu ty řádky z mailu ve starém renesančním domě v Litomyšli, kde jsem na literární rezidenci, a představuju si Evu, jak přikládá do krbu poleno a svítí si svíčkami. Bouře přišla a skutečně ji na několik dnů připravila o elektřinu a možnost vyjít ven. Eva má 97 let a říká se jí „holčička ze známky“. V jejích třech letech ji totiž prezident Tomáš Garrigue Masaryk vyzvedl do náručí při oslavách desetiletého výročí vzniku Československa a někdo ten okamžik vyfotil. Z fotky se pak stala slavná prvorepubliková známka a z Evy Haňkové „holčička ze známky“. Teď žije v americkém Kalamazoo a já o ní píšu knížku pro starší děti. Navštívila jsem ji letos v listopadu a od té doby je už dva měsíce mou múzou. Její příběh jsem si nejdřív „osahala“ v článku pro vánoční číslo časopisu Respekt a pak se pustila do práce na knížce.

S Evou si mailujeme, protože už dobře neslyší, a tak by telefonáty byly komplikované. Odpovídá mi na otázky, které jí posílám. Obratem. Trpělivě. Věcně a nádhernou češtinou. Někdy do toho přijde bouře, někdy zvláštní náhody. Třeba to, že jsem jela do Litomyšle na rezidenci psát. Evina rodina totiž odtamtud pochází a Eva má ještě pořád ve městě příbuzné. V rámci rezidence jsem tam měla literární čtení v Městské galerii. Když došlo na otázky, zvedla se jedna paní a mávala vánočním Respektem. Ukázalo se, že je to dcera Eviny sestřenice. Měla pro mě ještě tašku plnou knížek, výstřižků o Evině příběhu a knihu Evina manžela S puškou a udicí severní Amerikou.

Jsou tohle náhody? Nebo jak si vysvětlit, že jsem se v Litomyšli ocitla, zrovna když píšu Evin příběh? O tom, že na rezidenci pojedu, jsem se dozvěděla těsně před Vánocemi, když jsem odevzdávala text reportáže do Respektu. Další zvláštní náhoda se udála, když jsem měla jet do Pardubic nahrávat rozhovor v rozhlase. V Pardubicích jsem nikdy předtím nebyla a objeví se možnost se tam podívat zrovna v době, kdy píšu příběh o Evě Haňkové, která tam za války strávila celé dospívání. Bydlela u babičky kousek od místní sokolovny a já se tam po natáčení v rozhlase vypravila. Spolu s ředitelkou Městské knihovny v Litomyšli Ivou Pekníkovou. Ta mi vypátrala různé dobové materiály a společně jsme hledaly starý kuželník, který stával za sokolovnou a Eva Haňková se tam za protektorátu tajně scházela s ostatními mladými sokolkami, aby diskutovaly o filozofii. Chtěla jsem to místo a tu sokolovnu vidět. Starý kuželník už dávno zbourali, v ohromné sokolovně nebyla ani noha, kromě jedné paní z administrativy, která nám, když jsme jí vysvětlily, o co jde, otevřela archiv.

Místnost byla plná zlatých a sádrových bust významných sokolů, obrazů, medailí a trofejí. Starých kronik, alb, skleněných váz. Zmocnila se mě zvláštní závrať. Stejnou jsem prožívala v Brazílii, když jsem se mohla podle libosti hrabat v rodinném archivu Jana Antonína Bati. Všechna ta historie, vzpomínky, čas a bílá místa v něm… a všeho strašně moc a nejde se v tom vyznat. Bloumala jsem po té bledým únorovým sluncem prosvětlené místnosti, přeplněné vzpomínkami na lidi, které jsem neznala, a měla chuť jen rychle odejít a zavřít za sebou dveře. Tady přece tak narychlo nemůžu nic, co by se mi hodilo, najít.

Nazdařbůh, stejně jako jsem to dělávala v archivu u Baťů, jsem sáhla do jedné prosklené vitríny a vytáhla tlustý sešit v tmavých deskách. Zalistovala v něm a našla část kroniky z roku 1941, nazvanou Ženy v Sokole Pardubice, sepsal Oskar Balatka, kronikář t. j. Je tohle náhoda? Nebo je to jen ukazatel na cestě? Nějaký semafor, který na mě s pochopením poblikává? Každopádně cesta k Evinu příběhu bude ještě pořádně dlouhá, možná s ledovkou a sněhovými bouřemi. Ale ať dopadne, jak chce, už teď jsem se na ní spoustu věcí naučila. Díky Evě jsem oprášila dávná studia latiny na olomoucké fakultě, protože máme obě rády stoickou filozofii i Senecovy Listy Luciliovi. Každý den mám v mailu Eviny listy. Když je otevírám, trochu mě jímá závrať, podobná jako v archivech. Je toho moc a nechci ten příběh zkazit, něco zbytečně ubrat nebo naopak nevhodně přidat. Ale náhody mě vedou a svítí mi na cestu. Zapaluju svíčky, přikládám do krbu poleno. Nějak to dopadne.