Káva v kavárně. Po tak dlouhé době. Neuvěřitelné! A k té kávě dokonce dvě kamarádky, se kterými můžu tlachat na různá témata a není to přes WhatsApp ani přes Zoom. A tak probíráme všechno možné páté přes deváté, zahrady, knížky, bazény, očkování, dovolené. A pak jedna z nich, mladá žena, která vyrostla v Německu a má české rodiče, říká, že má trochu strach si někde u moře na pláži nechat zaplést do svých dlouhých vlasů copánky ve stylu afro. Nechápu.

Vysvětlí mi, že je to teď velké téma a jmenuje se „culture appropriation“. Tak se o tom velkém tématu bavíme. O tom, jak není vhodné přivlastňovat si africkou módu zapletených copánků, která prý odkazuje na otrokářskou minulost. Dojdeme k závěru, že se tedy asi bojíme mít ty africké copánky, ale že se taky bojíme někomu říct, že se bojíme. Aby nás neměli za zpátečnice, nebo třeba nedej bože za příliš vlažné feministky. A já si vzpomenu na Brazílii, kde tahle nejrůznější progresivní a důležitá témata bývala na denním pořádku, kdy silně katolická země po nástupu středolevicové vlády Ignácia Luly da Silvy najednou řešila od rána do večera progresivní agendu – práva žen, transsexuálů a gayů. Kdy moji malí brazilští žáci rozlišovali mezi nejrůznějšími druhy genderu mnohem lépe než já, protože to všechno brali ve škole. A taky o tom, jak se spousta lidí bála mít na tyhle na Brazílii hodně šokantní věci názor, a tak sice asi deset let nic neříkali, ale pak šli a zvolili ultrapravicového politika jménem Jair Bolsonaro.

My jsme z kavárny šly na film na českou ambasádu. Jmenoval se Perličky na dně; ten programový manifest české nové vlny jsem neviděla asi dvacet let. Když jsme si pak v nádherné zahradě ambasády dávaly sklenku bílého, shodly jsme se, že v dnešní době by zejména filmová povídka Romance, kterou natočil Jaromil Jireš, už asi nemohla spatřit světlo filmového plátna. Zejména dialog instalatéra Gastona s mladou Romkou, která mu říká, že Luis Armstrong zpívá tak, jako ona mluví, a Gaston jí odpovídá něco jako: „Bodejť by ne, je to stejně černá huba jako ty.“ Dechberoucí je také dívčino naléhání, aby ji Gaston ujistil, že jí jednu vyšije, kdyby šla tančit s jiným. Když to udělá, odpoví mu na to: „To je ono, teď jsi můj pán a vládce!“

Divák narozený před rokem 1989 ví, že tenhle film je považován za stavební kámen moderní české kinematografie, a tak nějak předpokládá, že jde o ironii a komedii, protože má ještě smysl pro humor. Ale možná by tenhle snímek neměli vidět dnešní dvacátníci nebo třicátníci, protože kdoví, co by si o něm vlastně mysleli. Připadalo by jim to vtipné, připadalo by jim to nevhodné? Je to ze strany Bohumila Hrabala a filmařů přivlastňování si romské kultury? Mladí lidé v roce 1965 si o filmu mysleli, že je skvělý, protože na festivalu v Locarnu získal Cenu mladých. A povídka Romance se promítala samostatně na festivalu krátkých filmů v Oberhausenu, kde získala Velkou cenu. Ve své době, v době, kdy většina společnosti Romy otevřeně opovrhovala, to byla odvážná oslava romského způsobu života, jejich svobodomyslnosti a odlišnosti. Byl to film o problematickém, krásném a komickém vztahu dvou Marťanů z odlišných planet. Ale na druhou stranu, patří Hrabal a motivy zfilmované v Perličkách na dně už jen do světa, v němž bylo ještě možné smát se mladým Romkám toužícím po domácím násilí a považovat to za umění? Významy se rychle proměňují: co bylo považováno za odvážné, komické a ironické, je dnes možná nebezpečné přivlastňování a stereotypizace menšiny. Šokantní je zjevně v každé době něco jiného; tehdy to byl pokrok, který se dnes jeví jako zpátečnictví, a bůhví, jak se dnešní pokrok bude jevit za pár desetiletí.