Chuck Michalek se narodil v české rodině a český hřbitov a hřbitovy vůbec jsou jeho koníčkem. I proto je aktivním členem spolku Friends of Bohemian National Cemetery, který se o největší český hřbitov na světě stará. Na hřbitově jsem s ním podruhé. Loni jsem byla tím místem ohromena. Chuck mě tady prováděl už tehdy a vyprávěl mi o potopeném výletním parníku Eastland, na němž v roce 1915 zahynulo 844 obětí a mezi nimi více než 220 Čechů, kteří vyrazili na piknik a už se nikdy nevrátili. O pohřbu legendárního českého starosty Chicaga Čermáka nebo o tom, jak se ve zdejším kolumbáriu někdy pořádají multikulturní rockové koncerty.

Dnes jsem tady ale proto, že hledám inspiraci pro svou novou knížku, jež má být právě o tomto pozoruhodném místě. Hledám nějaký předobraz pro dětského hlavního hrdinu a Chuck, který byl tak ochotný a předem prošel registr všech možných dětských hrobů, mě vede najisto.

Jen nevíme, jestli bude na náhrobku nějaká fotka nebo jak bude přesně vypadat. Hřbitov je rozlehlý, a přestože český, tak už i americký, neboť se lidé po něm pohybují v obřích amerických autech. Chuck má ale mapu hřbitova a po deseti minutách jsme na místě. Náhrobek má tvar žulových schodů a na nejvyšším z nich leží vytesaný pes v životní velikosti. Vedle psa je zvláštní sloupek ze stejné žuly, kámen je ale mnohem světlejší, jako by ho někdo chodil pravidelně čistit a zbavovat lišejníků. Na sloupku je černobílá fotka v kulatém rámečku, na ní zadumaný chlapec, jemuž u nohou leží velký, obtloustlý dobrman. Pes má zvláštní kožený náhubek posetý kovovými cvoky a zvířeti obepíná celou hlavu. Chlapcův obličej je spíš rozmazaný, zato pes má ostře vyvedené rysy. Nápis na druhém schodu říká, že jde o Josefa Sabatku, milovaného syna, zemřelého v roce 1913 ve stáří pěti roků a dvou měsíců. Chuck mi ukazuje další náhrobky, procházíme kolem celé sekce dětských hrobů nazvané Baby Haven, jež tady mají hispánské děti (hřbitov je otevřený všem národnostem a vyznáním) a na jejich hrobech je spousta barevných hraček, modrých a bílých plastových větrníků, žlutých a růžových vajíček, plyšáků a umělých květin. Obdivujeme náhrobky s umně vytesanými kapradinami, mohutné javory, stromy, sklánějící se nad nimi, divoké kachny, které si sem zaletěly od blankytných vln Michiganského jezera a veverky popelavé, co skáčou z náhrobku na náhrobek. Občas se ztratíme, ale Chuck vždycky nakonec zajede na správnou odbočku mezi hroby.

Znova si pak prohlížím kolumbárium a spalovnu, kde právě vousatý hrobník svačí na umělohmotném kostkovaném ubruse. Vzpomenu si, jak mi loni profesorka University of Chicago Irena Čajková vyprávěla, že ji vzal tajně do spalovny mrtvol a vysvětloval jí, že lebky při žehu neshoří, ale musí se pak roztlouct v hmoždíři.

Míjíme nádhernou vitráž, kterou nechal pro kolumbárium zhotovit Spolek plzeňských řezníků, niky s urnami a fotkami majitelů, před kterými občas stojí plechovky od českého piva, ale žádný z těchto surreálních výjevů nemůže trumfnout chlapce se psem. Kulatý rámeček a psův podivný, ostře nasvícený náhubek.

Chuck mi i tentokrát vypráví spoustu barvitých a podmanivých příběhů. Dělám si sice poznámky, ale v duchu se pořád vracím k malému Josefu Sabatovi, o němž nevím – kromě toho, že zemřel v pěti letech v roce 1913 – vůbec nic. Ten chlapec se psem v mém příběhu pravděpodobně nebude mít s Josefem Sabatou nic společného. Ale jedno mu už teď můžu slíbit – nechám ho vstát z mrtvých. Alespoň ten dojem z fotky v rámečku, alespoň záhadu dobrmanova náhubku. Tohle je totiž chvíle, kdy si spisovatel může začít hrát na boha. Tvořit svůj svět a v něm nechat žít dávno mrtvé chlapce a jejich psy. Kde jinde, než na hřbitově, by si to měl uvědomit.