Dáváme si arabskou specialitu z italského těsta zvanou esfira. Mluvíme o Haiťanech. Těch je tady v kraji kolem stovky a pořád přibývají další. Jsou to uprchlíci z válkou a přírodními katastrofami zdevastované země. Jsou jiní než Brazilci a neumějí portugalsky. Moji brazilští studenti češtiny jim každou neděli odpoledne dávají zdarma hodiny brazilské portugalštiny. Honorární konzul České republiky Evandro Trachta jednoho Haiťana zaměstnává ve své továrně. Nemůže si ho vynachválit. Haiťani jsou tady vítáni. Práci našli v místních továrnách na zpracování hovězího a Brazilci, vědomí si toho, že jejich zemi stvořili hlavně potomci přistěhovalců, mimo jiné i českých, se na ně nedívají skrz prsty. Dívají se na ně jako na lidi, kteří potřebují pomoc.

Mí studenti nečekali, až nějaký stát nebo neziskovka přispěchají, aby konali dobro. Prostě zahájili kurzy portugalštiny pro Haiťany v jedné místní škole, protože jim připadalo, že se s místními potřebují hlavně domluvit. A aby Haiťani neměli pocit, že je to nějaká charita, na oplátku jednou za měsíc vyučují francouzštinu, tedy kreolštinu, oni. Všichni jsou spokojení. Teď se studenti češtiny rozhodli, že uspořádají tombolu, protože jim připadá, že Haiťani mají dost hluboko do kapsy – výtěžek z tomboly jim jednoduše darují. Koupila jsem si čtyři lístky. A v květnu bude velký bazar oblečení; zisk z toho, co se prodá, se dá Haiťanům, co se neprodá, taky se dá Haiťanům, pokud oblečení budou potřebovat.

A proč to mí studenti dělají? „Protože to nejsou Marťani, ale lidi jako my,“ říkají. Jsem ráda, že takové lidi znám, protože doma bych lehce mohla nabýt dojmu, že invaze neustále hrozí, že ti jiní jsou už za humny. A že to rozhodně nejsou lidi jako my.