Unaveně se procházejí na vodítku se svými upravenými stoletými paničkami, kterým lakuje na rudo nehty každou sobotu manikérka. Vlečou se s nimi po Ipanemě a Copacabanou a nejvíc jich je ve snobácké čtvrti Leblon. Metafora města, unaveného svou slávou a donekonečna omílanými sirupoidními songy o „dívce z Ipanemy“, obtěžkaného slumy, odpadky a pachem ropy z plošin umístěných přímo před koloniálním náměstím Praça XV. Města dekorovaného ufonskou architekturou Oscara Niemeyera, která mu ještě v šestadevadesátém dávala jakýsi vhled do budoucnosti. Město, na které můžeš mít milion pohledů, záleží na tom, kolik reálů máš/nemáš zrovna na účtu.

Rozpadající se secese a baroko v centru, kde na jednom z náměstí bezdomovci pálí vysoké vatry, na druhém turisti i místní obdivují moderní muzeum ručních řemesel a staří psi močí na kdysi výstavní ručně vyráběné střepy portugalských dlaždiček. Tohle město si neumí představit, že by mělo něco uchovávat, zato dokáže žít tolik oceňovaným okamžikem přítomnosti. A přítomnou chvíli si dokáže vychutnat natolik, že minulost i budoucnost má dokonale na háku. Ale čisté a výkonné metro by mu mohly závidět Londýn i Paříž, nejvíc možná názvy stanic – hned za Alláhovou zahradou (Jardim de Alá) je Naše Panna Matka Smíření (Nossa Senhora da Paz). A dojet do nich můžete v růžově označeném vagonu, kam v pracovní dny mohou pouze ženy. V každé stanici sladký dívčí hlas svůdně hlásí, že jakékoli formy podomního prodeje jsou zakázány, a do toho podomní obchodníci (jejichž počet se od loňska v Brazílii zvedl o 500 %) vykřikují ceny svého zboží, bosé nohy plné písku z pláží, na nichž si odšlapali své každodenní bezvýchodné kilometry mezi bronzovými těly.

Město, v jehož centru je ohromná dvě stě jedenáct let stará botanická zahrada, se nikdy nepřestalo bát, že ho znova brzy pohltí všudypřítomná, ustavičně číhající džungle. Chaos, divočina, k níž patří i slumy, neovladatelná území, kde vybírají výpalné drogoví mafiáni, vojenské milice nebo ten, kdo má větší sílu. Ale staří psi vědí své.

Většinou jsou to obtloustlé border kolie nebo horkem vypelichaní medově zbarvení kokršpanělé. Když je karneval, marně se modlí, aby rachejtle a randál už konečně přestaly. V tomhle městě nikdo nechce uznat jejich právo na ticho. Ticho je tady nepředstavitelná komodita. Randál se nese nocí a utichá jen na chvíli. A v tuhle chvíli staří psi konečně usínají. Zdá se jim o starých časech, kdy jejich paničky byly mladé a ucucávaly barevné drinky na pláži, kde se namísto turistických nájezdníků válelo jen pár hipíků, kdy voda byla čistá a bossa nova se hrávala v barech pro jazzové fajnšmekry a Copacabana nebyla čtvrť laciných, rozpadajících se hotelů a bytů pro Airbnb a studentů, ale šik adresa pro bohaté. Ve snu ještě cítí vůni opalovacích krémů smetánky. Ze sna občas vyštěknou. Ale staří psi se drží. Jako tohle město. Vypelichané, omšelé, pokryté chorošem snů všech turistů o něm. Prorostlé zelenými homolemi kopců a mořem, pokryté těžkým pižmem bídy a brízou rozverného bohatství. I když mu modernističtí inženýři kdysi odebrali status metropole, pořád udává srdeční rytmus celé země. Tady se vedou nejdůležitější politické bitvy, tady se vraždí mladé progresivní političky tmavé pleti, které jezdívaly růžovým ženským vagonem metra. Tady jde vždycky do tuhého, korupční skandály bují jako pralesní halucinogenní liány a tady taky sídlí nejdůležitější televizní kanály TV Globo, které o tom všem halasně informují zbytek světa. Rio se drží. Jeho hlava je vztyčená a socha Krista má pořád doširoka rozpřažené paže. A jako staří psi každé ráno statečně, pomalu a důstojně vstane. Oklepe ze sebe všechnu nostalgii. Lehce se otře o budoucnost a vejde přímo do přítomnosti.