Ale když mi zakladatelka České školy bez hranic Lucie Slavikova-Boucher poslala e-mail s tím, že děti v nejrůznějších zemích budou v prvním ročníku soutěže pro mladé překladatele překládat úryvek z mé dětské knížky Kiko a tajemství papírového motýla, měla jsem sama „motýly v břiše“. Jde o to, že děti si vyzkouší práci literárních překladatelů a kdo ví, třeba u téhle záliby vydrží. Cenu v kategorii pro děti od šesti do deseti let nakonec vyhrál překlad Audrey Kristýny Císařové Dawson z Londýna. Když jsem ho četla, připadal mi tak profesionálně vyzrálý, že by mne v životě nenapadlo, že jde o překlad devítileté dívky.

Ale proč se nad tím vším tak raduju a dojímám. Jde o to, že se třeba i díky téhle soutěži rodí nová generace lidí, kteří jsou pro českou literaturu v zahraničí nepostradatelní. A nejen proto, že jsou to lidé-mosty. Mosty mezi kulturami, jazykovými oříšky nebo zdánlivě nepřeložitelnými texty. Většinou jsou to také naši přátelé. Možná i něco víc než přátelé.

Když totiž někomu stojí za to, aby přeložil moji knížku, stává se z něj pro mě automaticky člověk na stejné vlně. A později většinou taky kamarád. Často velmi blízký kamarád. A to je na celé téhle věci – překládání mých knížek do cizích jazyků – nejlepší. Nedokážu ani náznakem odhadnout, jak je moje kniha přeložená do arabštiny nebo nizozemštiny. S italštinou, němčinou, španělštinou nebo portugalštinou je to lepší, ale stejně, většinou člověk není schopný sám posoudit, jestli se překlad povedl. Leckomu se to zdá zásadní a důležité. Mně ale ne. Přijde mi, že mnohem důležitější jsou pro mě právě ony vztahy s lidmi na stejné vlně. S lidmi, kteří knížky a příběhy nebo život vnímají podobným způsobem jako já.

Nejde tady totiž o peníze. Za překlady české literatury se v cizích zemích neplatí žádné závratné sumy. Takže je pro mě ctí, že si někdo vybral moji práci k tomu, aby s ní strávil rok života a mořil se s ní. A když mi takový nadšenec zavolá nebo napíše, že potřebuje pomoci s nějakým pro něj nerozluštitelným slovním rébusem, ulítlou metaforou nebo nářečím, snažím se to brát hlavně jako příležitost k popovídání. Udělám si kafe, usadím se před počítač, zapnu Zoom a jdeme na to. Jsou to většinou hodinové rozhovory, prokládané společným špekulováním, vysvětlováním nebo prostě jen dumáním nad co nejlepším překladatelským řešením. S Mirkem Kraetschem, který překládal do němčiny už několik mých knih, jsme se asi nejvíc zapotili nad slovem senzibil, které v němčině znamená spoustu jiných věcí než v češtině. Také nad tím, jak přeložit slovo had, protože v románu Má nejmilejší kniha se hlavní hrdina-had jmenuje Haré a je mužského rodu. Jenže v němčině je had vždycky ženská. Často se taky stává, že překladatelé přijdou na chyby, o nichž jsem neměla tušení, na logické nesmysly nebo špatnou stavbu věty. To se pak stydím a jsem ráda, že alespoň v němčině, polštině nebo italštině to bude správně.

Můj nejoblíbenější latinskoamerický autor João Guimarães Rosa, který psal romány silně ovlivněné brazilským vnitrozemím a jeho kulturními specifiky, napsal pro své překladatele celou knihu, v níž všechny tzv. nepřeložitelné výrazy a kontext podrobně vysvětluje. A jeho rozhovor s německým překladatelem, který také vyšel v Německu knižně, je zároveň filozofická rozprava o překládání, psaní, životě a smrti.

Překlady mých knih mohou být klidně nepřesné, nebo dokonce nepovedené. Ale nikdy by mě nenapadlo dávat to za vinu překladateli. Slepě jim totiž důvěřuji. Myslím si, že si to zaslouží. Jsou to přátelé a těch je dobré mít v životě co nejvíc. Když jsem si ale přečetla překlad Audrey Kristýny Císařové Dawson, nemám o osud příštích českých knih v angličtině vůbec strach. A těším se, že tuhle nadanou dívku jednou potkám. Jsem si jistá, že si budeme mít co říct.