V Porto Alegre, metropoli brazilského jihu, právě probíhá jeden z největších a nejstarších knižních veletrhů pod otevřeným nebem v Latinské Americe. Česká republika je hlavní pozvanou zemí a mně tady právě vyšel překlad sbírky poezie Zatýkání větru. Říkala jsem si, že je to sice náramně hezké, ale že na v Brazílii zcela neznámou autorku veršovánek odněkud z tramtárie prostě nikdo nepřijde.

Ale bylo plno. A v publiku seděli taky místní veršotepci, kteří svou vášeň berou náramně vážně. A hned v prvních minutách se mi je povedlo náramně urazit. Prohlásila jsem, že se vlastně básnířkou být necítím, že jsem spíš textařkou hudebních textů, z nichž moje sbírka převážně vychází. Její vydání byla víceméně náhoda a já vlastně poezii ani moc nečtu, protože to považuju za jaksi trapné, za něco, co se dělá ve dvaceti, když má člověk rozervanou a romantickou náladu. Ano, udělala jsem to trochu schválně, abych propíchla bublinu slavnostní a trochu patetické nálady, která v sále panovala. A hned se kdosi přihlásil, aby mi udělil básnickou důtku. Tak abych prý věděla, poezie je nesmírně důležitá a má zásadní význam ve vzdělávání a kultivování lidské rasy a jejího smyslu pro krásno a není záhodno tento fakt jakkoli zlehčovat. Nota bene samotným básníkem, tedy básnířkou. Děl onen bard a jal se mezi publikum rozdávat svoji vlastní básnickou sbírku.

Poté jsem opět ťala do živého. Na otázku moderátorky čtení, odkud že se bere moje inspirace, jsem si totiž dovolila tvrdit, že moje básně vznikají jedině poté, co si je u mě někdo objedná, popřípadě mi za ně slíbí peníze. Peníze, toť největší má inspirace. To už většina básníků, publikujících v nezávislých malých nakladatelstvích, viděla rudě.

Jenže, pak jsem se zase spletla v odhadu. Po skončení čtení, uvyklá na české publikum, které většinou nemá otázky a knihy si raději půjčí v knihovně, kde se čtení koná, než aby si je koupilo od spisovatele, jenž na čtení přijel, jsem se chystala, že si zajdu na kávu. Rozhodně jsem nečekala, že budu podepisovat sbírku poezie. Ale brazilské publikum už knihu mělo zakoupenou na českém stánku a houfovalo se pro podpisy. Říct, že jsem oněměla úžasem nebo zkameněla – jakákoli floskule je na onen pocit krátká. Poezie se tady nejen čte, ale evidentně i kupuje. Další den mi z nakladatelství Bestiário psali, že celé vydání sbírky je již téměř vyprodané. Byl to zvláštně dadaistický pocit, který ještě zesílil, když mi na e-mail dorazil hudební soubor – byla na něm zhudebněná báseň z mé sbírky. Jedna čtenářka zkomponovala na můj text kytarovou skladbu. Tímhle jsem tedy definitivně kapitulovala. Poezie by se měla brát vážně i samotnou básnířkou.