Zároveň sedíme v jedné z nejlepších lokalit ve městě, ve světoznámém muzeu El Prado, a chystáme společně program v rámci festivalu Flipas, jemuž se říká Laboratoř městských kultur. Na festival mě pozvalo České centrum v Madridu a společně s Verónicou tvoříme duo lektorek kreativního psaní a malování deníků. Verónica navrhovala, aby si na úvod mladí lidé, kteří na workshop přijdou, představili, že sedí někde v teplém obýváku, v pohodlném křesle a na klíně jim vrní kočka. Chtěla, aby si touhle příjemnou představou navodili patřičně uvolněnou náladu, tak potřebnou k tvorbě a rozvíjení fantazie. Ani mně, ani jí nedošlo, že do muzea, kde se naše dílna koná, jsou pozvaní mladí lidé, jimž osud nenamíchal zrovna ty nejlepší karty a rozhodně jim nepřihrál obýváky a pohodlná křesla. Jsou totiž většinou z imigrantských rodin, mají problémy všeho druhu a my je s Verónicou chceme naučit, jak si v sešitě vytvořit prostor, v němž by se dal vnitřní chaos alespoň trochu uspořádat. 

V rámci festivalu, který není zaměřený na běžnou veřejnost, ale na lidi z okrajových čtvrtí nebo ze škol, kde převažují děti imigrantů, se účastníci můžou zapojit do dílen slam poetry, elektronické hudby, do tanečních dílen nebo tvorby pouličních muralů. Naše dílna, zaměřená na deníky, je jednou z mnoha, které v rámci festivalu probíhají, a jeho ředitel, tanečník a kurátor Mateo Feijóo, netuší, kolik lidí vlastně přijde a jestli budou na dílnu chodit celý týden, jak je naplánováno. „Možná se objeví jen jeden den, pak třeba přijdou až na poslední lekci, je to různé a každý rok je to jinak,“ varuje nás. Dílna se koná v Pradu, protože s Verónicou chceme ukázat i díla výtvarných umělců, kteří si psali deníky, a zároveň se díky tomu účastníci budou moci podívat několik dnů po sobě a zdarma do muzea, jež je Mekkou světového výtvarného umění, ale zároveň také symbolem kulturní rafinovanosti – na vernisáže se sem chodí ve značkových oblecích a modelech za tisíce eur. Mladí lidé, kteří nás čekají u vchodu, většinou v muzeu nikdy nebyli. Někteří nikdy nebyli ani v kině. Jsou nadšení, jsou vnímaví a mají zájem. Mají naprosto jasno, proč jsou tady. Chtějí se něco dozvědět, chtějí si psát deníky, chtějí do nich malovat. Mluvíme o denících výtvarníků, já o těch Josefa Koudelky nebo malířky a zpěvačky Martiny Trchové, ale taky o válečných denících Astrid Lindgrenové.

O těch jsem tady už psala, ale nenapadlo mě, jak moc se pro mě samotnou stanou aktuální. Uváděla jsem je i na deníkovém workshopu jako příklad, že člověk si může psát deník, aby nezešílel. Brát ho jako antidepresivum. Každý den po troškách prozkoumávat sám pro sebe realitu, která ho obklopuje a které nerozumí. Může si, stejně jako Lindgrenová, psát o každodenních banalitách, cenách potravin nebo energií, ale taky jako ona sledovat pečlivě politické dění, zapisovat si pohyby vojsk a lepit si do deníku novinové výstřižky.

Když jsem z Madridu odjížděla, měla jsem pocit, že si další dny budu do deníku zapisovat jako obvykle věci spojené s každodenní pracovní rutinou spisovatelky na volné noze – itineráře cest na literární čtení, náčrtky textů, drobné radosti a bebíčka a kreslit si neumělé obrázky a nalepovat papírky od bonbonů, které mi obzvlášť chutnaly. Dlouho jsem totiž vlastně impulzy k psaní Válečných deníků Astrid Lindgrenové doopravdy nechápala. Vlastně mi to přišlo trochu přehnané. Všechna ta detailní umanutá pozorování války. Ale pak na Mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil s projevem americký viceprezident J. D. Vance. A já jsem začala obsedantně číst všechna média: od těch amerických po španělská, dokonce i ta brazilská. Hltám zběsile komentáře a zapisuju si do deníku všechny možné údaje o síle vojsk jednotlivých evropských států a snažím se porozumět mapám posledního vývoje na ukrajinské frontě. Astrid Lindgrenová si totiž do svého válečného deníku hned na první stránku napsala:„1. září 1939. Ach! Dnes začala válka. Nikdo tomu nechce věřit. Ještě včera odpoledne jsem seděla s Elsou Gullanderovou ve Vasově parku, děti kolem pobíhaly, hrály si a my jsme bodře nadávaly na Hitlera a shodly se, že rozhodně žádná válka nebude – a dneska! Časně ráno Němci vybombardovali několik polských měst a pronikají do Polska ze všech směrů. Dlouho jsem odolávala křečkování zásob, ale dnes jsem nakoupila trochu kakaa, čaje, draselného a toaletního mýdla a ještě pár dalších věcí navrch.“

Jedna z dívek, která se účastnila deníkové dílny v Pradu, na otázku, proč by si chtěla psát deník, odpověděla: „Protože chci každý svůj den patřičně ocenit, vyjádřit mu respekt.“ Měla na sobě bílou mikinu a pocházela z Hondurasu. Nevynechala ani jednu lekci. Psala nádherným, téměř kaligrafickým písmem, které připomínalo jemnou pavučinu. Přemýšlím nad politickým komentářem k setkání evropských lídrů v Paříži a snažím se dnešnímu dni vyjádřit respekt. Tím, že se budu snažit alespoň trochu pochopit, co se to kolem mě vlastně děje.