Kenzaburó Óe, nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém románu Němý výkřik zkoumá temné stránky lidské duše skrze příběh dvou bratrů zmítaných rodinnými traumaty a společenskými konflikty. Dílo plné groteskní expresivity a existenciálního zoufalství reflektuje autorovy osobní zkušenosti i historické bolesti poválečného Japonska.
Sympaticky nevýchovná dětská kniha o tom, že se občas vyplatí si uklidit, hlavně ale komiksové zamyšlení o hledání menších i větších věcí. Šťastný konec totiž často neznamená, že najdeme, co jsme ztratili, ale spíš to, co jsme vůbec nehledali.
Má sudetské kořeny a v českých nebo chorvatských dějinách našel inspiraci pro svou literární i filmovou tvorbu: francouzský spisovatel Timothée Demeillers s historickým nadhledem komentuje mnichovskou dohodu, upřímně vypráví o svých někdejších pomýlených představách o „východním“ bloku a přesvědčivě problematizuje otázku, co vlastně pro spisovatele znamená „uspět“.
Francouzský spisovatel Jean Teulé, obdivovatel prokletých básníků a milovník černého humoru, v knize Potřeby pro sebevrahy čtenářům servíruje rovnou návod na jejich vlastní smrt.
Kafkovské výročí přineslo také jednu poněkud překvapivou biografickou publikaci. Rakouský komiksový kreslíř a karikaturista doprovází stručný spisovatelův životopis svéráznými kresbami.
Polská novinářka přibližuje život v odlehlých grónských osadách. Přes drsné přírodní podmínky a tragické osudy místních obyvatel se snaží s respektem zachytit autenticitu této části světa a nutí nás zamyslet se i nad vlastními hodnotami.
Ve snaze přiblížit život a tvorbu klasiků ukrajinské literatury mladému čtenáři přichází lvovské vydavatelství se zajímavým projektem v podobě edice Abeceda-encyklopedie. Tentokrát se soustředilo na básníka Bohdana Ihora Antonyče (1909–1937).
Zatímco u nás podobné domy dosud neexistují, v západní Evropě jsou fenoménem. Jak funguje ten v hlavní metropoli Norska?
Krásně kreslená manga s poutavým příběhem, sympatickými hlavními a zajímavými vedlejšími postavami a silným poselstvím je ideálním vstupem do světa mangy pro mladší čtenáře. Ale rozhodně nejen pro ně.
Životní osudy mnoha zpovídaných osobností jsou obdivuhodné, ale místy jsou jejich odpovědi předvídatelné, dokonce až frázovité. To však neznamená, že by nemohly pozitivně inspirovat. U některých témat může být totiž patos dokonce namístě.
Chtěli byste vědět, která byla letos ta NEJ? To tak úplně říct nemůžeme, a ani nechceme. Dobrých knih totiž vyšla spousta. A my jsme těch nejlepších sebrali celou hrst: třicet tipů na četbu, která nezklame, ať už si ji pořídíte pro sebe, nebo jako dárek.
Fascinuje mne neukončenost, jež vyplývá z psaní o skutečných lidech, zapředených do sítí vztahů, událostí, následků. To, jak se napsáním knihy už napořád stávám součástí něčeho, co jsem si vybrala, anebo co si vybralo mne.
Jak se dospívající dívka vyrovná s rozvodem rodičů? A jak s ní zamává první láska? Kniha švédského autora láká na letní dobrodružství a zároveň přináší řadu závažných témat.
Klasické literární psychologii je recenzovaný titul velmi vzdálen. Beletrie jako by autorovi spíše sloužila jako prostředek, jak si vyrovnat osobní účty s některými směry psychologie – tedy jeho vlastního oboru.
Slovo mizanscéna v češtině nikdy nezdomácnělo a i zahraniční teorie pro ně mají různé významy. Australský teoretik probírá řadu definic s četnými praktickými příklady z filmů dobře známých i u nás.
Jak to, co se vydává za objektivní neosobní styl, na sebe bere postupně čím dál osobnější rozměry?
Knihy Stephanie Landové jsou příběhy obdivuhodné životní síly. Autorka se coby svobodná matka dokázala odrazit od sociálního dna, potom i vystudovat vysokou školu. První zkušenost zpracovala beletristickou formou, druhá vyústila v memoáry zaměřené na americký třídní systém.
Rozhovor s islandským autorem Jónem Kalmanem Stefánssonem o tom, jak vznikají jeho poetické romány, proč se odehrávají na venkově nebo proč se znovu a znovu noří do hluboké minulosti svých hrdinů.
Poutavý pohled do světa lidí, kteří jsou schopni věřit těm největším nesmyslům. Autorka se od nich nedistancuje, naopak sama přiznává, že někdy si i ona vytváří svoje vlastní, poněkud šílené soukromé teorie.
Dva životní příběhy, které nelichotivě vypovídají o české společnosti, ale i o zdejší romské komunitě. Každý tak činí po svém, i když jejich autory jsou rodní bratři.
Známý izraelský aktivista a historik Ilan Pappé ve svém posledním titulu nemilosrdně dekonstruuje řadu všeobecně přijímaných mýtů, jež ospravedlňují vznik, existenci a fungování Státu Izraele.
Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.
Svět okolo nás může být kouzelnější, než si dokážeme představit. Stačí vnímat místo, na kterém se nacházíme, a zapomenout na veškerý čas. Ve své desáté básnické sbírce tento způsob nahlížení skutečnosti představuje Gustav Erhart. V melancholickém souboru Přeludy pozdního podzimu má každé slovo svou váhu.
Prozaický debut, soubor tematicky rozrůzněných, autobiograficky laděných povídek. Jejich autor ovládá umění zachytit podstatu okamžiku a těží také z poučenosti ruskou, ukrajinskou a polskou literaturou.
Kronos, zprvu tajný dodatek Deníku Witolda Gombrowicze, byl v době svého vydání v Polsku velkou literární senzací. Je to suma krátkých, často jednoslovných zápisků, které doplňují naši představu o autorově životě v letech 1922–1969, tedy z polské, argentinské a evropské životní etapy.
Nejvýznamnější německý poválečný literát, talentovaný sochař a grafik, ale též neúnavný bojovník za mír a demokracii. Dne 13. dubna 2015 zemřel v Lübecku Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu, který se nesmazatelným inkoustem vepsal, vryl, vtiskl a vmodeloval do světových dějin druhé poloviny 20. století.
Ani letos se tipy na vítěze francouzských literárních cen nenaplnily. Tentokrát však poroty překvapily čtenáře i média na celé čáře. Nikdo nevěřil, že by s trofejemi z hlavních klání mohli odejít autoři jako Lydie Salvayre či Antoine Volodine, nestává se, že by ocenění doputovalo do maličkého nakladatelství. Celkově to ale, podle novinářů, byl slabší ročník.
Zrození vůbec prvního romského periodika v tehdejším Československu, zpravodaje Svazu Cikánů-Romů Romano ľil (Romský list) v roce 1970, znamenalo také okamžik zrodu romské autorské poezie – přinejmenším z pohledu recipienta.
Miloš Urban nás před pár lety v Sedmikostelí provedl po zmizelém Novém městě pražském a odhalil jeho zvláštní poetiku. Nyní svůj autorský pohled upřel na venkov, k vrchu Vlhošť nedaleko České Lípy, ovšem rukopis zůstává nezaměnitelný.
Smrt blízkého člověka je rána, se kterou se každý musí vypořádat po svém. Jak se ale vyrovnat s odchodem člověka, kterého jsme vlastně ztratili už dávno? Bisexuální kadeřnice z oceněného románu Zyty Rudzké víří vody současné polské literatury – nesmlouvavě, otevřeně a drze.
Je to vlastně tradiční romantický příběh o mladé lásce, která kvůli odloučení a jiným peripetiím života dojde naplnění až ve stáří. Ale je vyprávěný od konce.
Citlivě napsaná a pečlivě vypravená kniha rozvíjí transhistorické téma kolaborace s vyšší mocí i to, jak se s poklesky rodičů musí bolestně vyrovnávat jejich potomci. Přitom už samotná nerealistická očekávání nastavená slavnými otci můžou být přetěžké břemeno. Autorka nezpochybňuje velikost Nezvalova talentu, ale nesmlčuje ani „pružnost jeho charakteru“.
Mladý norský autor napsal syrový, ale současně i vtipný generační román, ve kterém propojuje vlastní přistěhovaleckou zkušenost s obecnějšími problémy celé své generace. Příběh čtveřice mladých přistěhovalců, jejichž domovem je ulice, získal nominaci i na prestižní norskou literární cenu Brageprisen.
Ruská spisovatelka tatarské národnosti odsoudila hned v únoru 2022 ruskou invazi na Ukrajinu. V rozhovoru mimo jiné prozradila, která z jejích knih pro ni představovala nejtěžší výzvu a nakolik při psaní vychází ze vzpomínek svých prarodičů.
Dystopie upozorňující na rizika technologického vývoje, který spojí občany do jednotného systému, aby za ně rozhodoval. Vlákna této sítě jsou možná tkána už dnes. Román hledá cestu, jak se z nich vyvázat.
Antologie dvanácti íránských a afghánských povídek a ukázky děl čtveřice nejvýznamnější íránských básníků dvacátého století představuje pro českého čtenáře ojedinělou možnost seznámit se s tvorbou autorek a autorů v poslední době tolik diskutovaného regionu.
Vilém Koubek se vrací do světa svého loňského románu Posmrtná predace. Opět tak zavádí čtenáře do Odpočinku, rezervace pro mileniály v důchodovém věku, kde nemá život příslušníků mladších generací žádnou cenu.
Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.
Autor kultovního Macanuda a otec tří dcer Ricardo Liniers už nějakou dobu vydává i komiksy určené dětem. Tentokrát seznamuje čtenáře s nočním životem plyšové hračky, kterou si holčička před spaním položí k sobě do postele. Vlastní dobrodružství věrného kumpána už jí ale zůstane skryto.
.jpg)
Pro čtenáře, kteří se radši dívají dopředu a vyhlížejí nová témata a jazykové experimenty, nebude Šikmý kostel asi to pravé (ačkoliv i oni mohou být překvapeni). Ale pro ty, již mají v oblibě nedávnou historii středoevropského prostoru přetavenou do opojného románového příběhu, bude pokorné, zručné a poctivé vyprávění Karin Lednické přesně tím, co hledají.
Ve třiašedesáti krátkých až lakonických povídkách se Rosa Liksom nebojí nasvítit jakýkoliv společenský problém, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus, či život na sociálních dávkách. Poměrně syrový a drsný obrázek současného Finska však podává se svým typicky sarkastickým humorem.
O letošních Dušičkách je přítomnost a vědomí smrti jako součásti lidského života mnohem silnější, než jsme bývali zvyklí. Komu budeme zapalovat svíčku za rok, na počátku listopadu 2021? Anebo to budeme my, na koho se bude už jenom vzpomínat?
Spisovatel Radu Ţuculescu (*1949) je jednou z výrazných postav rumunské literatury generace 80. let.
Už dvacet let se Vlámský literární fond zasazuje o podporu vlámských autorů a jejich díla doma i v zahraničí. Zavedená značka VFL se mění na FL (Flanders Literature). Znamená změna názvu i změnu činnosti? Co mohou od nadace pod novou firmou očekávat čeští nakladatelé a překladatelé z nizozemštiny?
Rakouský kreslíř zpracovává kanonické rozsáhlé dílo Marcela Prousta hravým, naivním, neotřelým a ovšem také úsporným způsobem. Přesto se Mahlerovi díky jedné větě a vědomému zjednodušení daří zachytit atmosféru a udržet srozumitelnost.
O posedlosti psaním, ale především o sobě v rozhovoru vyprávěl portugalský spisovatel António Lobo Antunes. Mluví též o zkušenosti s válkou v Africe, která se opakovaně vrací jako téma jeho románů, o zbabělcích a hrdinech, o moři a o mnohém dalším.
Tajemná pražská čtvrť, kde nefunguje elektřina a jejíž křivolaké uličky skrývají mnohá nebezpečí, jen málokterému čtenáři dobrodružné literatury nepřipomene slavná Foglarova Stínadla. Pošlete však do ní děti 21. století, a poetika se trošku promění. S pomocí postupů vypůjčených z thrilleru či vědecko-fantastické literatury autor předkládá napínavý příběh, který nenásilně upozorňuje na míru důležitosti všemožných vynálezů v našich životech.
Debut dánského autora zaujal kritiku nejen jako vydařený válečný román, ale i jako analýza postupného procesu, během něhož se z člověka stane jen kolečko v systému totalitní mašinerie.
Francouzský spisovatel Laurent Binet je autor potměšilé mystifikace. V jeho „lingvisticko-filozofickém“ románu Sedmá funkce jazyka vystupuje řada postav (nejen) francouzské intelektuální scény raných osmdesátých let a zaobírá se i někdejší prezidentskou kampaní, kdy proti sobě stál levicový kandidát François Mitterrand a pravicový Valéry Giscard d’Estaing. Pobaví i ty, pro něž je svět, o kterém vypráví, spíše jen mlhavou krajinou.
Alex. Leo Şerban, filmový kritik, esejista, prozaik, překladatel a výtvarník. V roce 2009 emigroval z Rumunska do Argentiny, odkud nadále přispíval na LiterNet.
V Divadle Archa se z iniciativy Nizozemského literárního fondu NLF už potřetí koná literární festival – tentokrát s účastí nizozemských i vlámských autorů, se zvláštní sekcí dětské literatury a přednáškou o překládání. Program volně navazuje na Nizozemské dny v Arše v roce 1999 a Café Amsterdam v roce 2007.
Ve srovnání s podobně tematicky zaměřenými publikacemi patří Upíři od Charlotte Montagueové k tomu lepšímu. Nevnucují čtenářům jednu tezi, ale seznamují je s množstvím teorií a přístupů a dávají jim na vybranou. Kniha popravdě nepostihuje úplně všechny varianty současného upírského mýtu, ale to by stejně byl úkol těžko splnitelný…
Dorota Masłowská. Není obyčejnou ženou, která píše literaturu. Dokonce není ani obyčejnou autorkou, na kterou byla již před časem pověšena visačka PRESTIŽNÍ. Mít možnost vidět se s ní osobně, mísila by se ve mně zvědavost se strachem. Masłowská je výstřední, drzá, cynická; její díla neznají respekt ani k postavám, ani ke čtenářům, ani k autorce samot¬né, vlastně nerespektují vůbec nic. Ironie a sarkasmus pro¬stupuje každým odstavcem. Tuhle tezi si lze ověřit ve třech románech s jejím podpisem. D
Překlad Denise Molčanova je v českém prostředí v mnoha ohledech stejně osobitým úkazem, jako je Kao Sing-ťienův román svou povahou v literárních dějinách.
Nadace Wisławy Szymborské, která byla po smrti polské nositelky Nobelovy ceny (r. 1996) založena, vyhlásila v letošním roce první ročník literární soutěže. O cenu Wisławy Szymborské se ucházejí básnické sbírky, které byly vydány v předcházejícím roce, ať už polské, či do polštiny přeložené.
I když je autor zklamaný z Evropské unie, je překvapující, že ho to přivádí k až nekritickému obdivu k Číně. Opravdu je přesvědčený, že v zemi, v níž panuje přísná cenzura, se mohou volně šířit a navzájem „pářit“ myšlenky? I nově přeložená Ridleyho kniha je psána brilantním stylem a překypuje elegantními bonmoty, ale v části svých vývodů je mnohem spornější a diskutabilnější než autorovy publikace předešlé. A jeho optimismus je méně racionální, než se snaží tvrdit.
Je jisté, že existují situace, za kterých je skoro každý člověk schopný chovat se k druhému jako k podřadné bytosti, a dokonce se dají až překvapivě snadno navodit, jak názorně ukázaly experimenty S. Milgrama a P. Zimbarda.
Podle Dvořáka je nový překlad nutný, protože starší už zastaraly a něco je třeba „udělat s tou francouzštinou“. Delší francouzské pasáže nahradil českým překladem vyvedeným kurzívou – z francouzských součástí vyprávění tak vznikly poznámky „vzadu“. Tím byla narušena autenticita originálu, text byl mechanicky zploštěn, ochuzen stylisticky i sémanticky.
Více než dvacet let po sametové revoluci a pádu komunismu u nás konečně začaly vycházet knihy, hledající odpovědi na otázky, jaký byl každodenní život a dokonce „psychologie“ komunismu, a co v „komunistickém životním stylu“ přetrvalo z předchozích dob. Jak se to jejich autorům daří? A není už podobných titulů naopak příliš?
Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.
