Wera z Pánského holičství Wera je čerstvá vdova. Její muž zemřel po letech strádání doma v posteli a jí teď připadla nelehká úloha zařídit mu pohřeb. Děti neměli žádné, přátel jen pomálu. Navíc se v posledních letech do jejich života připlížila bída a takový pohřeb není žádná levná záležitost. Wera je odhodlaná vystrojit manželovi poslední rozloučení důstojné, ale levné, odpovídající tomu, jakým býval člověkem, a zároveň s notnou dávkou odstupu vybudovaného posledními temnými lety nezdarů a neshod. Vydává se na pouť nejen fyzickou, ale do jisté míry i duchovní, obchází staré známé – bývalé milence a milenky – a prostřednictvím vzpomínek odkrývá střípky ze životních milníků, které ji formovaly.

V románu Jen zubatí se smějou Zyty Rudzké (nar. 1964) se společenská očekávání střetávají s realitou jednotlivce. Smrt je osamělá pro umírajícího i pozůstalé, a to navzdory tomu, kolik lidí je do všech těch oficialit okolo zapojeno. Každý s účastným výrazem natahuje ruku, aby popřál upřímnou soustrast a zároveň shrábnul poslední úspory čerstvé vdovy. Absurditu pohřebních rituálů ztělesňuje shánění bot, které nebožtík nikdy nepoužije k chození, i výběr rakve, jež slouží jenom k tomu, aby byla zasypána hlínou a nikdy více nespatřena. Společnost očekává truchlící vdovu, vyšňořeného nebožtíka, pohřeb s průvodem a bohatou hostinu pro pozůstalé. Wera s pragmatickým cynismem vychází – po svém a s dávkou suchého humoru – stereotypům vstříc.

Pomíjivé hodnoty

Bývalá kadeřnice obstarává pohřeb manželovi, kterému neřekne jinak než Žokej, a přitom vyráží i na pouť vzpomínkami nejen na zesnulého, ale i na své další krátkodobé i trvalejší vztahy, na věhlas vlastního kadeřnického podniku, na vše dobré, co kdysi bývalo. Proud myšlenek spuštěný asociacemi vytváří obrazy a scény přispívající k fragmentárnosti vyprávění, jehož směřování sice tušíme, ale cesta samotná nemá jasnou linearitu ani návaznost. Wera je na jednu stranu upnutá na svoje poslání, na stranu druhou poněkud roztěkaná. Kapitoly často začínají slovy „Vypravila jsem se“, jako by každý další krok byl začátek nového dobrodružství: ať už se vypravuje k oknu vyhlížet doktora, nebo pro barvu na boty do rakve.

Weřiny výpravy se mohou jevit jako panoptikum absurdních dialogů, ve své podstatě ale právě tyto nesouvislé, náhodné rozhovory podtrhávají bezútěšnost celé situace. Příznačný název Jen zubatí se smějou nejen vtipně odkazuje na téma smrti (za což vděčíme českému překladu), ale zároveň upozorňuje na pomíjivost – smát se může jen ten, kdo má zuby, užívat si slávy zase jen ten, kdo je naživu. Nesmyslnost honby za úspěchem podtrhuje Wera rozprodáváním a rozdáváním Žokejových trofejí: kdysi smyslu jeho života, nyní jen nepotřebných a zbytečných dekorací, které nejsou ani dostatečně cenné na to, aby vynesly dost na pohřeb. Vztah k mrtvému je zredukovaný na peníze – co je potřeba koupit a zařídit – a vzpomínky se proměňují na cenovky.

Symfonie jazyka

Román Zyty Rudzké se pohybuje na hranici odlehčeného a deprimujícího čtení. Záblesky humoru vykouzlí mírné pousmání, zatímco podhoubí depresivní reality člověka, který přišel prakticky o vše, není akcentováno natolik, aby na čtenáře přeneslo pochmurnou náladu. Bezmoc, která by ze stránek mohla sálat, je vyvažovaná Weřinou nesmlouvavou odhodlaností. Nejedná se o konvenčně kladnou hrdinku, svým vystupováním se možná dokonce připraví o sympatie některých čtenářů; přesto se jedná o postavu, jejíž osud vzbuzuje zájem. Ostatní postavy jsou ve srovnání s ní spíše karikaturami, pokřivenými obrazy profesí či osob, které Wera znávala.

Absence uvozovek u přímé řeči nepředstavují jen estetickou volbu, ale stírají hranice mezi vnitřním prožíváním vypravěčky a vnějším světem. Wera v podstatě pohlcuje slova ostatních, odebírá jim suverenitu; stávají se součástí jejího vyjádření. Čtenáři sděluje jenom to, co sdělit chce, je ve všech ohledech nespolehlivou, subjektivní vypravěčkou se svéráznými názory a prožitky. Svět vyobrazovaný jejími slovy tak zrcadlí její rozpoložení vůči dané situaci či danému člověku. Velkou roli v jejím vyjadřování hraje téměř groteskní tělesnost – ze slov čpí zlost a hnus, lidé kolem ní jsou oškliví, znetvoření, stará krása je zašlá, těla sžíraná chorobami, odulá, zvětšená, strupatá. Pokud se ale Weřino rozpoložení změní, před očima se proměňují i osoby: „A z toho koukání z ní dočista slezla ohyzdnost. Z ohyzdy Heleny nezbylo zhola nic.“ (s. 219)

V práci s jazykem Rudzka jednoznačně vyniká. Text je prodchnutý obraznými pojmenováními a eufemismy vycházejícími převážně z prostředí koní a holičství, tedy Žokejovy a Weřiny profese. Jejich množství a vynalézavost stírají hranici mezi původním a přeneseným významem natolik, že v určitých chvílích čtenář váhá, který význam byl zamýšlen. Zároveň ale metafory neslouží ke zjemňování jazyka a ani nemaskují hrubost až vulgárnost Weřiny mluvy a její otevřené sexuality. Právě tato obrazná pojmenování naopak přitahují pozornost k původnímu významu a zvýrazňují ho, neboť je staví na roveň obyčejných, nevinných činností, jako je stříhání vlasů. Kontrast života a smrti graduje s každým dalším setkáním, s každou sexuální scénou.

Román kontrastů

Oproti originálu je obálka českého vydání konzervativnější, místo kreslených nahých ženských těl přitahují čtenářovu pozornost mírně rozevřené nůžky, nastřihnutý název knihy a nepříliš tradiční, téměř čtvercový formát nakladatelství Dokořán. Obě obálky vystihují jiné, shodně akcentované vlastnosti knihy – polská otevřenou vulgaritu, česká metaforičnost – i formující rysy hrdinky, tedy (bi)sexualitu a holičské řemeslo, které Wera považuje za niternou součást své osobnosti. Byť tedy obě nakladatelství zvolila diametrálně odlišné grafické zpracování obálky, v obou případech lze výběr pochválit.

Ačkoli je Zyta Rudzka na polské literární scéně aktivní již desítky let a je považována za jednu z nejvýznamnějších současných spisovatelek, českému čtenáři se představuje poprvé. A činí tak knihou, za kterou získala několik literárních ocenění, včetně prestižní polské ceny Nike. Jen zubatí se smějou může být odpočinkovým čtením i psychologickou sondou do hlubin zármutku, humoreskou i kritickým zrcadlem společnosti. Tahle dokonale vyvážená směs protikladů dokazuje, že Rudzka si své prominentní místo mezi polskými autory zasluhuje právem, a brzy si jistě najde fanoušky i mezi českými čtenáři.