Navzdory všem praktickým těžkostem navštívila Prahu v první polovině října rusko-tatarská spisovatelka Guzel Jachina (nar. 1977), autorka románů Zulejka otevírá oči (2015, č. 2017), Děti Volhy (2018, č. 2020) a Vlak do Samarkandu (2021, č. 2022). Všechny tři romány zachycují osudy národnostních menšin v prvních letech existence Sovětského svazu a vyvolaly pozitivní reakce čtenářů i kritiky v Rusku, Česku i v dalších zemích (vedle ruských cen Velká kniha a Jasná Poljana získaly její knihy významná ocenění i ve Francii, Německu, Itálii, Srbsku a Číně). Autorka hned v únoru 2022 otevřeným dopisem ostře odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu. Při své návštěvě se zúčastnila konference Ženy ve válce, pořádané Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77, svou účast přitom podmínila souhlasným stanoviskem ukrajinských participantů. Na půdě Knihovny Václava Havla vznikl i následující rozhovor. Z ruštiny do češtiny tlumočila Edita Jiráková.

iLiteratura: První otázka se samozřejmě bude týkat otevřeného dopisu, který jste zveřejnila krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Jaké se vám na něj dostalo odezvy od čtenářů, ať už v Rusku, nebo mimo Rusko?
Guzel Jachina: Dostalo se mi obrovského množství podpory, ačkoliv jsem s tím vůbec nepočítala, právě od čtenářů a hodně také ze zahraničí.

iLiteratura: Ve svých knihách vycházíte z osudů svých prarodičů. To je často ošemetné nebo složité s ohledem na to, jaký oni nebo jiní vaši blízcí mohou mít názor na výslednou podobu knihy. Jak tomu bylo ve vašem případě?
Guzel Jachina: Bohužel babičky i dědečkové mi už dávno zemřeli. Co se týče ostatních členů rodiny, tak myslím, že reakce byla pozitivní. Díky těmto knihám se z našeho rodinného příběhu stalo umělecké dílo. Také je třeba říct, že jsem nevyužila rodinné příběhy celé, ale spíš takové malé kousíčky. Třeba v románu Zulejka otevírá oči jsem psala příběh o dospělé třicetileté ženě, zatímco moje babička prožila tyto události jako sedmileté dítě, a ve svém románu popisuji, jak zpracovávala svoje velké problémy dospělá žena, jak je překonávala. Zase u příběhu mého dědečka, zachyceného ve Vlaku do Samarkandu, jsem se inspirovala tím, že on byl skutečně zachráněn v jednom z evakuačních vlaků, které odvážely děti z hladovějícího Povolží, a strávil jeden a půl roku v Uzbekistánu. Ale pro mou knihu to byl jenom odrazový můstek pro výstavbu celého příběhu, víc konkrétnějších informací jsem ani neměla, právě kromě toho, že dědeček tam strávil jeden a půl roku. Jiná věc je, že když už jsem pracovala na tomto tématu, tak jsem využívala syžety z příběhů celé řady jiných, více či méně vzdáleně příbuzných lidí v mé rodině a ve Vlaku do Samarkandu se to hodně odrazilo. Myslím, že to je vlastně fajn, že se ze střípků vzpomínek a zážitků různých lidí poskládal jeden velký příběh. 

iLiteratura: Ve své tvorbě se zaměřujete na období dvacátých let, tedy zakladatelské období Sovětského svazu. Romány Zulejka otevírá oči i Děti Volhy vyznívají velmi depresivně a tragicky, naopak Vlak do Samarkandu na mě působil spíše optimisticky, byla tam přítomná naděje i příklady toho, že i v představitelích režimu může být něco dobrého. Je to jen náhoda nebo jste po těch dvou depresivních knihách sama potřebovala napsat něco, co bude působit o něco optimističtěji?
Guzel Jachina: To je zajímavá otázka. Ale musím naopak říci, že právě Vlak do Samarkandu byl pro mě asi nejobtížnější knihou, zejména co se týče materiálů, ze kterých jsem vycházela. Mám za to, že ty archivní materiály jsou pro normální lidskou psychiku nesnesitelné. Viděla jsem v nich fotografie dětí s obličeji oteklými z hladu, zkoumala jsem dobovou literaturu, ti hladovějící lidé psali básně, psali poemy, a když jsem to četla, tak ty řádky byly zřetelně prostoupené šílenstvím. To všechno chce člověk jenom vzít, zavřít a už to nikdy neotevřít. Jako největší úkol jsem proto chápala zpracování takto těžkého tématu tak, aby vůbec bylo vstřebatelné pro normálního člověka. Snažila jsem se opravdu ze všech sil to těžké téma hladomoru nějak vyvážit. Za prvé využitím dobrodružného syžetu, který vlastně vtáhne čtenáře a udržuje ho u děje. Dále jsem použila kinematografické postupy, aby se v textu rychle střídaly obrazy, což udržuje čtenáře stále jakoby na povrchu, ne povrchně, ale na povrchu, aby se nedostal hluboko do filozofického rozjímání o hrůze. A třetí cestou bylo do toho díla dodat lásku a vřelost, které budou v protikladu k popisovaným hrůzám. A doufám, že se mi podařilo vytvořit takový text, který mladý čtenář bude, pokud ho otevře, číst jako dobrodružnou literaturu, možná, jak vy říkáte, dokonce pozitivní nebo lehkou. Ale dospělý čtenář ho prostě bude vnímat jako tragický text. Protože v textu je dostatečný prostor pro to, aby se čtenář zamyslel nad tím, co se vlastně s těmi dětmi, které se do azylového domu v Uzbekistánu dostanou, bude dít dál. Také jsem chtěla napsat nějaký epilog, kde bych popsala jejich další osudy, ale bylo mi zřejmé, že by to bylo příšerně hutné a těžké. V podstatě přicházely v úvahu jen tři varianty, buď je zabije druhý hladomor, který potom propukl v Sovětském svazu, nebo Velký teror, anebo je zabijí ve válce. A proto doufám, že ten tragický rozměr, přestože výslovně v knize není, je zcela jasný. Když jsem se pak bavila se čtenáři, pochopila jsem, že můj lékárnický postup vyvažovat ty hrůzy na vahách možná nebyl správný, mimo jiné proto, že každý hrůzu vstřebáváme nebo vnímáme jinak. Nehledě na veškeré snahy jsem se pak dozvěděla, že pro někoho je ten text nepřijatelně lehký, a někdo jiný mi řekne, že je tak příšerný, že ho číst nemůže.

iLiteratura: Tragický rozměr tento román určitě má také, ten jsem pominout nechtěl, ale jeho závěr je optimistický, neboť evakuační vlak navzdory všem potížím dorazí do cíle. To je možné i díky úsilí hlavních dospělých postav románu, tedy velitele Dějeva, komisařky Bílé a vysloužilého felčara Buga. Každý z nich k dětem přistupuje odlišným způsobem, přitom jde všem o stejný cíl.  Postupně samozřejmě zjišťujeme, že ne každý je takový, jakým se zdá být na začátku. Která z těchto postav se vám psala nejsnáze? Ke které jste měla největší sympatie, pokud tedy vůbec k někomu?
Guzel Jachina: Pro mě bylo asi nejjednodušší popisovat ty, kteří byli na časové ose ode mě nejdál, tedy sestru Fatimu a felčara Buga. Protože to byli lidé, kteří se narodili a odžili kus života dlouho před vznikem Sovětského svazu, v jejich hlavách to fungovalo ještě úplně normálně. Jsou to lidé, kteří vědí, co je láska, umí úplně normálně milovat. Takže zřetelně chápou, co je dobro, co je zlo, a dokonce to umí i vysvětlit. A jsou to lidé, o kterých můžeme říct, že jsou normální. Mám na mysli to, že jejich chápání normality je blízké tomu, jak tomu rozumíme dnes my. Zatímco Dějev a Bílá, to jsou lidé, jejichž norma je někam posunutá. Jsou to lidi zmrzačení revolucí a občanskou válkou, moderní čtenáři je musí vnímat jako naprosté exoty. Jejich postavy vnímám jako krajní póly toho, jak jde dobro páchat. Jednou stranou toho pólu je Bílá, která úplně chladně uvažuje o tom, kolik procent dětí zemře, kolik jich je potřeba obětovat, nemá žádnou emoční stránku, ale je nastavena tak, že ten cíl je dobrý a oběti jsou nutné. Druhým protipólem je Dějev, který je naopak velice emoční postava a v návalu emocí je ochoten obětovat všechny kvůli záchraně jednoho konkrétního dítěte. Mám za to, že pravda by byla někde uprostřed.

iLiteratura: Typickým rysem vašich knih je také absence vysloveně násilných scén, násilí není zachyceno přímo, ale většinou se k němu dostaneme formou něčích vzpomínek, třeba v Dětech Volhy učitel Bach vždy jen vidí, jak se vesnice mění, co se mezi jeho návštěvami odehrálo za hrůzy. Podobně v této knize není ani Stalin zmíněn jménem, i když je čtenáři jasné, že jde o něj. Předpokládáte tedy, že čtenář dokáže číst mezi řádky?
Guzel Jachina: Ano, rozhodně to vnímám jako úctu ke čtenáři, že mu ponechávám prostor pro přemýšlení. Třeba ve Vlaku do Samarkandu je příběh a obraz toho, jak se Dějev snaží sehnat jídlo pro cestující ve vlaku a také ho sežene, ale je to na úkor toho, že dochází k rozkulačování. A já už potom nepopisuji konkrétně, co se stalo s těmi rozkulačenými lidmi, ale čtenář samozřejmě musí chápat, že když jídlo dostaly děti, tak ano, ty děti jsou zachráněny, ale zůstali tam lidé, kterým vůbec žádné jídlo nezbylo. Nebo popisuji silo, v němž se kazí obilí, žerou ho myši a hlodavci, to vše uprostřed hladovějící oblasti. Myslím, že není potřeba, aby autor výslovně označoval konkrétní lidi za zločince, kteří toto dopustí, protože čtenář k tomu dospěje sám. Mým hlavním úkolem ve Vlaku do Samarkandu bylo vytvořit vizi natolik nenormálního světa, aby se čtenář chytal za hlavu a říkal si, že tohle není normální. Postavy se v tom světě nějak pohybují, protože si na to zvykly, protože o tom nepřemýšlí, ale přeji si, aby čtenář viděl, že ten svět je celý posunutý někam mimo normálnost. Není normální, aby se děti samy dožadovaly a prosily o to, aby je přijali do azylového domu, kde navíc pro ně ani nemají jídlo, ani topivo. Opravdu není normální, aby na ulicích a podél silnic ležely mrtvoly vyhladovělých lidí. Ani není normální, aby ženy házely svoje malé děti do projíždějících vlaků. Takto jsem ten příběh chtěla podat, jako kaleidoskop nenormálních, absurdních situací. Ovšem k závěru, že tohle je absurdní, že to není normální, k tomu si musí čtenář dojít sám.

iLiteratura: V Dětech Volhy zaujme i motiv, kdy totalitní režim zneužije Bachovu tvorbu a obrátí ji nakonec proti němu, jeho pohádky a další texty se stanou nástrojem, který režim použije, aby mu sebral dceru a udělal z ní institucializovaného sovětského člověka. Nemáte obavu, že něco podobného se může opět stát v současnosti, že tvorba lidí, kteří to myslí dobře, se nějakým způsobem může obrátit, že režim ji zneužije úplně jiným způsobem, než jak to daní umělci a spisovatelé zamýšleli?
Guzel Jachina: To je hluboká otázka a strašně důležité téma. Původně jsem ještě měla záměr dovést tento motiv do úplného konce, kdy by se dcera svého otce zřekla a změnila si i příjmení, ale přiznám se, že jsem na to neměla dost duševních sil a mého hrdiny mi bylo líto. Vzdálenost, kterou jsem tam vykreslila mezi dcerou a otcem, jsem vnímala ještě trochu jinak. Chtěla jsem ozřejmit důležitou myšlenku, že když člověk mlčí a nevypráví svým blízkým, zejména dětem, o těžkých zkušenostech, které získal, tak to dítě si informace k těmto zážitkům a k příslušným souvislostem bude hledat někde jinde. A Bach mlčí, on si myslí, že tím dceru chrání, ale ta se zároveň učí jiný jazyk a v tom jiném jazyce získává jiné informace. Chtěla jsem ukázat, že rozkol mezi otcem a dcerou je právě důsledkem Bachova mlčení o jeho prožitcích. Jsem přesvědčena, že kdyby Bach se svou dcerou mluvil, tak by se spojení mezi nimi nerozpadlo tak rychle, možná by k tomu nemuselo dojít vůbec. Ale samozřejmě máte pravdu, mladí lidé jsou dnes v obrovském nebezpečí, situace, v které se ocitli, je nesmírně alarmující, nebezpečná, protože teď zažívají dobu, která je pro jejich život formativní. Moje dětství a mládí probíhalo v prostředí rostoucí a otevírající se svobody slova. Pro dnešní mladé lidi je to strašně těžké, jejich vnímání svobody se neustále jenom zužuje. Nejdřív to byly dva náročné covidové roky, což bylo pro mladou psychiku obrovsky těžké, a pak k tomu přišlo to, co prožíváme. A myslím, že právě dialog, diskuse o věcech uvnitř rodiny, je to jediné, co v tuto chvíli můžeme našim dětem dát. A podpořit je tak.

iLiteratura: Tématem vašich knih jsou etnické menšiny v Rusku, Tataři, povolžští Němci, ve Vlaku do Samarkandu je to celý Babylon národů ruské říše. Ze zpráv o Rusku, které je možné si v současnosti u nás přečíst, přitom vzniká dojem, že neruské národy mají druhořadé postavení, ví se o nich, že existují, ale moc se o nich nemluví. Články v médiích často popisují, že příslušníci těchto národů jsou v aktuálním konfliktu na Ukrajině nasazováni do první linie, do oddílů s největší úmrtností. Jak ruští čtenáři vnímají skutečnost, že jim vaše knihy připomínají, že tito lidé tady žijí také, že nějakým způsobem prožili ta samá dějinná traumata jako Rusové, leckdy možná ještě horší? 
Guzel Jachina: V románu Zulejka otevírá oči jsem psala hlavně o Tatarech, protože sama jsem Tatarka, ale když jsem psala o rozkulačování Tatarů, tak jsem tím nechtěla říct, že se to dotklo jenom jich, ale že se to tehdy dotklo všech. V Dětech Volhy se věnuji povolžským Němcům, a to hlavně proto, že mě obecně hrozně zaujal celý jejich příběh. A jak říkáte, ve Vlaku do Samarkandu to je úplný babylon a já se opravdu snažila, aby ta kniha byla etnicky co možná nejpestřejší. Všimněte si, že jsem ani nedávala hlavním postavám křestní jména, Dějev i Bílá tam mají jenom příjmení. To proto, aby nebylo patrné, o jakou národnost se jedná, jestli jsou Tataři, Baškirové, Mordvinci nebo Rusové. Jinak otázka vztahu k národnostním menšinám je nesmírně komplikovaná a obávám se, že na ni tady nedokážu jednoduše odpovědět. Myslím, že každý národ má různě bolestivou historickou paměť a trochu bych se obávala zevšeobecnění. Jsou to opravdu hodně odlišné příběhy, když se podíváme na krymské Tatary, kteří byli úplně vystěhováni ze svého území, ale na druhé straně tady máme Tatary v Povolží, kteří zůstali na svém území a snášeli tam útrapy sovětizace, která se jich dotkla stejně jako Rusů, kteří tam žili. Zase jiná otázka jsou Čečenci, kteří žijí na svém koncentrovaném území, jiná otázka budou Židé, kteří jsou roztroušeni po všech koutech země. Jedna věc je kazaňský chanát, který byl dobytý před 500 lety, od té doby se tatarské etnikum a ruské etnikum v podstatě promísily, a něco jiného budou Kazaši jako svébytné etnikum, které se také ocitlo v Sovětském svazu. Nicméně současná politická situace, jak mně se to jeví, vyostřuje celou řadu národnostních otázek. Ale já osobně jsem za čtyřicet šest let života nikdy nebyla kvůli své národnosti vystavená diskriminaci.

iLiteratura: Během tiskové konference jste nechtěla blíže prozradit, o čem bude vaše příští kniha. Zeptám se tedy výhledově do budoucna, s ohledem na to, že rozhovor je určen českým čtenářům, a na to, že ve svých knihách píšete o menšinách žijících na ruském území, zda vás třeba nezaujal i příběh volyňských Čechů a nechtěla byste ho někdy v budoucnu literárně zpracovat?  
Guzel Jachina: Děkuji za nabídku. (smích) Přiznám se, že zatím sedím na svém tématu a doufám, že v blízké budoucnosti se mi knihu podaří dokončit. Zatím vůbec nemám kapacitu přemýšlet o čemkoliv jinem. Ale národnostní téma vnímám jako neuvěřitelně citlivé a vstupovat na území, které pokrývá jiná národnost, je obrovsky náročné. Když jsem popisovala příběhy tatarské a ruské, tak to mohu udělat, jsem na to připravená, mohu si to troufnout, ale když jsem psala o povolžských Němcích, tak jsem k tomu přistupovala s maximálním respektem a opatrností. Byť opět říkám, znám je velmi dobře, je to něco mně velmi blízkého, ale přesto jsem cítila obrovskou odpovědnost při nakládání s tímto tématem.