„Režim ve velmi stručných procesech odsoudil k smrti přes sto protestujících za všeobjímající zločin ‚korupce na tomto světě‘. Čtyři už byli oběšeni. Za mřížemi skončilo na dvacet tisíc lidí včetně elitních fotbalistů, filmových hvězd, novinářů a studentů.“ 

„Řekl, vstávej přece, jak to, že chrápeš, smetl ze mě deku a řekl, pojď se podívat k oknu, podívej se, co se děje, zase dělají revoluci, lidi znova proudí ulicemi, ale tentokrát ne pěšky, ale v autech a neprovolávají hesla, ale troubí klaksony.“

První citace pochází z předposledního čísla časopisu The Economist, posledního článku, ve kterém se jeho reportéři věnovali aktuální situaci v Íránu. Masové protesty, jež v něm vypukly po absurdní vraždě Mahsy íránské Kurdky Amíní, zatčené mravnostní policií kvůli špatně nasazenému hidžábu, plnily nějaký čas titulní stránky médií po celém světě. Druhá citace je z povídky Háfeze Chijávího Dívka zbitá obuškem, která se objevila ve sbírce íránských a afghánských povídek Vítr nás odnese, jež vyšla v roce 2009 v nakladatelství Gutenberg a která, jak je z ukázky zcela zjevné, nám pořád může napovědět mnohé o zemi, která je pro spoustu z nás na první pohled příliš jiná, příliš odlišná a příliš těžká na pochopení.

Sbírku Vítr nás odnese sestavila trojice íránistek Zuzana Kříhová (v současnosti vede íránistiku na FF UK), Věra Vojtíšková a Adriana Stříbrná. Rozsahem nevelký, leč literárně o to cennější výbor obsahuje dvanáct povídek, které vznikly v rozpětí dvaceti let od počátku devadesátých let dvacátého století. Devět z nich je íránských a tři jsou afghánské, všechny jsou nicméně překládány z perštiny a odrážejí kulturní a historkou blízkost obou zemí. Knihu doplňují ukázky básnické tvorby největších perských básníků dvacátého století, čelných představitelů jednotlivých moderních směrů, jež se v perské literatuře objevily a následně i zabydlely po rozbití okovů tradičních básnických forem.

Plastické čtení

Průvodní slovo čtenáře stručně seznámí s perskou literaturou, kterou máme v českém překladu k dispozici. Ve skrovném výčtu zeje poměrně velká časová mezera, kterou Vítr nás odnese alespoň trochu zaceluje a zároveň poskytuje čtenáři vodítka, kam při případném dalším studiu íránské literatury pokračovat. Překladatelky jasně postulují, že neaspirují na ucelený přehled vývoje perské povídkové tvorby. Ačkoli se nevyhýbají ani renomovaným autorům, dávají prostor především těm, kdo do kánonu perské literatury vnášejí něco nového. Výsledkem je plastické a nesmírně fascinující čtení.

Najdeme tu řadu motivů, otázek a jevů, jež hýbají současnou íránskou a afghánskou společností. Úvodní povídka Domov v oblacích jedné z nevýznačnějších současných spisovatelek Golí Taraqqí zpracovává téma života v emigraci, rozbíjení tradičních rodinných struktur i posun v chování rodin vůči jednotlivým členům. Ústřední postavu, stařenku Mahín Bánú, si jako horký brambor přehazují děti, které odešly za lepším životem do emigrace, ale žádný velký ekonomický zázrak neprožily – naopak. Nepřímé kritice je tu vystavena vyhlášená íránská pohostinnost, na niž nezbývá v kruté každodenní realitě západního dravého kapitalismu místo. A Mahín Bánú, žena z generace poslušných a pokorných, zvyklých snášet vše a hlavně nepřekážet, tiše trpí. O životě v emigraci pojednává i povídka Mahastí Šáhrochí.

Na téma rozkladu rodinných hodnot a tradice navazuje Jeho excelence Dža’fara Modarrese Sádeqího. Dříve vysoce uznávaný svatební obřad je tu zbaven původního obsahu a absurdním opakováním i jakéhokoliv smyslu. Bortí se tu kdysi tak pevná struktura patriarchální rodiny, kdy rodiče zůstávají na druhé koleji a proti rozhodnutí dětí zcela bezmocní.

Povídky Osud je zavedl sem, aby tu zemřeli a Navzdory demokracii Qásema Kaškúlího a Farchonde Hadžízáde experimentují s jazykovými a symbolickými rovinami. „Necenzurovaný“, hovorový jazyk, nejednoznačnost výpovědi, kdy není zřejmé, co je a co není skutečné a zda vůbec nějaká realita existuje, představují další z prostředků, jak bojovat proti cenzuře a tabu, svazujícím íránskou společnost.

Střelba do vlastních řad

Ve stínu událostí posledních týdnů a měsíců vyznívá nesmírně silně povídka Tyfus Šívá Arastújí. Hlavní hrdinka už nedokáže dál snášet dusivou atmosféru, v níž ženy v Íránu žijí, a našetří si na cestu po Evropě. Po letech absolutní svobody se vrací domů, chybí jí rodná země a jazyk. Ukáže se však, že vzpomínky jsou obalené cukrem času. Doma je to stále stejné, nic se nezměnilo, jen plicím přivyklým na svobodný vzduch se najednou nedostává kyslíku. Hrdinka se stává terčem obtěžování, jen co vystoupí na ulici. Může za to její dlouhá bujná hříva, která se najednou nevejde pod šátek? Symbolikou obtěžkaná povídka na pár stránkách trefně a úderně vykresluje realitu života v zemi, kde ať uděláte, co uděláte, už jen to, že jste žena, znamená, že jste udělaly něco špatně.

Do vlastních řad se trefuje i Růžový mrak Alírezy Mahmúdího, jenž si na paškál bere kult mučedníků padlých v irácko-íránské válce. Poetické obrazy se mísí s drsnou realitou válečných masakrů v zemi, po níž kráčeli nositelé prvních velkých kultur. „Vzduch byl prosycen vůní divokých bylin a poletujícího hmyzu. Kdyby tam se mnou byla Parváne, určitě bychom neusnuli až do rána. Rozvalili bychom se na posteli s čistým povlečením a koukali na světlušky, co by přilétaly oknem do pokoje a potichu svítily. O chvíli později se obloha zatáhla a začalo pršet. Ležel jsem na hromadě ostatních, takže moje kosti mokly… Bylo zřejmé, že tyhle hroby se kopaly ve velkém spěchu. Můj hrob měl dost křivé stěny a dno bylo celé hrbolaté. Kdyby kopáči zabrali lopatou o dvě tři délky hlouběji, určitě by narazili na starodávné hrobky ležící jen pár pídí pode mnou. Přesně tam totiž odpočíval asyrský král s dlouhým bronzovým mečem na prsou, který kdyby trochu nadzvedl, zapíchl by mi ho mezi kosti nohou.“ (s. 72–73)

Trojice afghánských povídek reflektuje neutěšenou sociální a politickou situaci v zemi zmítané nepokoji, válkami a politickými převraty. Jsou obžalobou nesmyslných násilností i absurdních pravidel a nařízení, která nutí lidi dělat věci, jež se jim příčí.

Poslední část antologie je věnována výše zmiňovaným básníkům. Přebásnění jejich děl, stejně jako překladu většiny textů v knize, se ujala Zuzana Kříhová.

Vítr nás odnese představuje pro českého čtenáře ojedinělou možnost seznámit se s persky psanými texty íránských a afghánských autorek a autorů. Otevírá okna a dveře do domu, jenž je pro nás nesmírně cizí, a ukazuje, že jeho obyvatelé se na fundamentální úrovni potýkají se stejnými strastmi jako my. Na té vyšší však jsou jejich životy poznamenané diktaturami, jež v jejich zemích vládnou a proti nimž se nepřestávají bouřit.

„… V té chladné, křivé, slepé ulici,
přikládáním básniček a písní,
udržují oheň v žáru.
Myšlením nedávej se v sázku.
Divná doba, milý můj.
Na dveře buší vprostřed noci,
zahubit lampu přicházejí.
Musíme ukrýt světlo do komory…“ 
(V té slepé uličce, Ahmad Šamlú, s. 175)