Rosa Liksom (nar. 1958) je velmi originální umělkyně mnoha talentů. Vytváří komiksy, připravuje nejrůznější performance, maluje, píše romány, knihy pro děti i povídky. Právě její sevřené povídky v 80. a 90. letech odstartovaly její bohatou a úspěšnou literární kariéru, lemovanou četnými úspěchy včetně Ceny Finlandia. Dá se tak s nadsázkou říct, že když se ve sbírce Život je jen náhoda po jisté přestávce vrátila k tomuto žánru, vrátila se ke kořenům. A je to návrat více než zdařilý. Liksom je nadále zábavná, dojemná, šílená i šokující.

V originálu se sbírka jmenuje Väliaikainen, což lze přeložit jako „dočasný“, a dočasnost je časová forma výjimečného stavu, něco, co vybočuje z normy. Otázka ovšem je, jaká je vlastně jednotka dočasnosti. Starší generace si možná vzpomene, že to býval příslovečný jeden furt. I v těchto brutálních povídkách se dočasnost stává leckdy stavem trvalým, a to nikoliv chtěným. Jejich ústředními hrdiny jsou různí zoufalci bez práce, cíle i naděje na smysluplný život. I když ani jim velké sny a představa, že se svět točí pouze kolem nich, mnohdy nechybějí. Jako například oné nevěstě, která si naplánovala dechberoucí a megaskvělou svatbu, avšak zapomněla přitom na jednu zásadní maličkost: že k tomu potřebuje také ženicha.

Sbírka má tři části, nazvané Jiný svět, Kašpar Hauser a Sever. Poslední z nich se odehrává v západním Laponsku, odkud autorka pochází a které má hluboko pod kůží. V těchto místech čas plyne tak nějak jinak, byť i sem už dorazily moderní technologie a nová náboženství. Nicméně minulost je tu podivně ztuhlá mrazem, současnost se nedá uchopit a plánovat budoucnost se nikdo ani neobtěžuje. Stejně člověka pokaždé něco překvapí.

A překvapovat čtenáře umí i Rosa Liksom. Téměř v každém textu najdeme tak nečekaný zvrat či pointu, že je třeba autorčinu nápaditost a trefné postřehy prostě jen obdivovat. Přitom před sebou nemáme žádné plané fantazírování, příběhy, vyprávěné důsledně v ich-formě, jsou pevně ukotvené v realitě, jenže ta je dovedená natolik ad absurdum, že nad tím chvílemi zůstává rozum stát. Fantazijní výjimkou jsou čtyři bajky či zprávy z místní černé kroniky, které knihu rámují a v nichž se zvířata chovají vskutku neuvěřitelně: zajíc ukradne myslivci malorážku, krávě v břiše hraje metal a los trpí depresemi.

Čtenářům možná místy začnou cukat koutky, než si naplno uvědomí, že Liksom píše o drsném světě plném strachu, existenciální úzkosti a obav z budoucnosti. Činí tak ovšem nezaujatě, veškeré úvahy nechává na čtenáři a nebojí se použít tak černý humor, že se člověku až tají dech: „Objednala sem si u Tarji chytrej telefon, kerýho se můžu na cokolivěk zeptat, poněvač mě pomalu začíná zlobit paměť.“

Autorka české vydání na rozdíl od originálu navíc opatřila několika osobitými černobílými kresbami, které skvěle doplňují přesně dávkované jazykové prostředky, k nimž už od počátku její literární kariéry patří také nářečí, slang či argot a s nimiž si při překladu Vladimír Piskoř s evidentním gustem pohrál. Texty ohlodané až na kost díky tomu všemu čtenáře oslovují velmi intenzivně, jako by se sám stal součástí nelehkých a mnohdy bizarních peripetií jednotlivých postav, z nichž řada se pohybuje na samém okraji té společnosti, kterou většina z nás zná. S dotykovým displejem si dnes poradí i v té nejzapadlejší obci, jenže poradit si se životem je o dost složitější než napsat tvít.