Diskuse byla skoro u konce, když se do ní Iolana Nicolaie vrhla takřka po hlavě. Otázka tuším zněla obecně, snad něco o vztahu mezi psaním a historií. Upřímně řečeno, už si ji nepamatuji a je možné, že se moderátorka ptala na něco úplně jiného, ale Iolana se rozhodla mluvit právě o tomhle.

„Benjamin,“ začala, „má takového anděla.“

Aha, půjde o Waltera Benjamina, pomyslela jsem si. A o jeho slavného anděla historie, inspirovaného kresbou Paula Kleea Angelus Novus, jež se dnes nachází ve válkou zablokovaném Jeruzalémě.

„Ten anděl,“ pokračovala Iolana Nicolaie, „je obrácen tváří dozadu, do minulosti. Má roztažená křídla a nemůže je zavřít, protože fouká silný vítr.“ Iolaně se nedostávalo slov, a tak předvedla celým tělem, jak anděl bojuje s vichřicí, která mu duje do křídel.

„A před ním,“ Iolana vytřeštila oči jako ten anděl, „přibývají trosky. Ta hromada trosek je to, čemu říkáme historie. No a já z ní občas něco malinkého vyberu a napíšu o tom.“

Iolana Nicolaie je autorkou mnoha knih a v rodném Rumunsku je prý velmi populární. Na newyorský festival New Literature from Europe přijela představit svůj poslední román Cartea Reghinei (Reginina kniha).

Diskuse se odehrála ve starodávné a výstavní budově Ukrajinského kulturního institutu na východní straně Central Parku. Hlavním pořadatelem festivalu bylo České centrum v New Yorku. Dalšími hosty byli spisovatelé Romain Buffat ze Švýcarska, Paulo Rodrigues Ferreira z Portugalska, Rimantas Kmita z Litvy a já z Česka. A také překladatelé Ross Benjamin z Ameriky a Grazyna Drabik z Polska.

Ale vraťme se k andělovi. Benjamin o něm píše: „To, co se nám jeví jako řetěz událostí, vidí jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy. Rád by prodlel, rád by vzbudil mrtvé a spravil, co je rozbité. Ale z ráje věje vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nemůže složit. Tato vichřice jej nezadržitelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním roste do nebe.“

A spisovatel? Snad na břiše nebo po kolenou proklouzl andělovi pod křídlem a cosi vytahuje z hromady polámaného harampádí. Odnáší si to do závětří jako pes kost a tam to oprašuje, rozebírá, šroubuje, lepí. Co chybí, doplní. A nakonec to svoje stvoření, více či méně schopné života, vysílá do světa.

Poslední tři týdny jsem měla možnost osobně doprovázet putování anglického překladu své knihy Život po Kafkovi po různých místech USA. A znovu jsem si přitom uvědomila, že to úplně nejzajímavější – pro mne jako autorku – je pozorovat, co se kolem knihy začne odehrávat, když ji lidé začnou číst. Jak příběhy vyvolané z minulosti vyvolávají příběhy další, jak se na jednu trosku nabalují nové a kam až se řetězec rozbíhá.

Ze všech setkání, které by samy o sobě vydaly na knihu, tu vyberu jediné, jeden střípek z hromady u nohou anděla: Po vystoupení na kalifornské univerzitě UCLA za mnou přišla drobná, hezká postarší paní. Představila se jako Karen Koblitz, výtvarnice. Řekla, že je z Los Angeles a že ji zajímá historie německých a středoevropských válečných uprchlíků v LA, k nimž patřila také hrdinka mojí knihy Felice Marasse, rozená Bauer, a její rodina.

Karenin strýc Milton Koblitz (později mi napsala dopis se všemi detaily) byl právník, který během třicátých a čtyřicátých let pomáhal emigrantům do Los Angeles. Mezi jeho chráněnci byli i Thomas Mann nebo Arnold Schoenberg. Měl dokonce kvůli nim slyšení v Americkém kongresu a dopisoval si s Williamem O‘Dwyerem, výkonným ředitelem amerického Výboru pro válečné uprchlíky.

Ale to není všechno. Karen mi také řekla, že rodina Koblitzů pochází z Pacova na Českomoravské vysočině, tedy z kraje, který vnímám jako „doma,“ protože jsem tam od dětství trávila nejen letní měsíce. Karen po revoluci začala do Pacova jezdit a v roce 2017 založila spolek dobrovolníků Tikkun (v hebrejštině Oprava) pro záchranu pacovské synagogy.

Budova z počátku 19. století byla ve velmi špatném stavu, po válce sloužila jako garáž a sklad. Spolku se podařilo sehnat peníze, synagogu odkoupit a začít s její opravou. V minulém roce dokonce koupili i bývalý rabínův dům. A nejde jen o budovy. Karen mi napsala, že záměrem spolku není jen připomínat historickou přítomnost Židů v Pacově. Synagoga má místní komunitě do budoucna sloužit jako vzdělávací centrum s cílem podporovat porozumění a toleranci.

Během cestování po Americe jsem na to neměla čas, ale po návratu domů jsem se na Karenin příběh podívala trochu víc zblízka. Spolek Tikkun má bohaté a dobře spravované internetové stránky, z nichž jsem se mezi jiným dozvěděla, že židovská komunita v Pacově nebyla velká, ale tvořila důležitou část místního ekonomického a politického života. Židé vlastnili několik větších podniků a byli až do druhé světové války aktivní v městské radě. V roce 1942 bylo z Pacova deportováno do Terezína a následně do Osvětimi 97 lidí. Vrátilo se jich pouze šest.

Jednou z těch šesti byla dcera posledního pacovského rabína Nelly Guttmannová, jež dosud žije v Izraeli, kam se přestěhovala v roce 1948. Je jí 98 let.

Přežila Terezín i Osvětim, otrockou práci v Hamburku, Bergen-Belsenu a pochod smrti. Když skončila válka, bylo jí 19 let. V Izraeli se provdala, měla dva syny, dnes má vnuky, pravnuky, je na svou rodinu pyšná.

Bydlí v kibucu Dorot, patnáct kilometrů od hranice s Pásmem Gazy. Ze svého domova slyší střelbu a vidí kouř. Dorot zůstal, na rozdíl od jiných nedalekých kibuců, masakru sedmého října 2023 ušetřen.

Střípky se vrší. A člověk jen třeští oči.