V Posmrtné predaci představil Vilém Koubek Evropu na sklonku jednadvacátého století. Hlavním hrdinou byl soukromý detektiv Vincent Krhavý, veterán válek proti neokomunismu a robotickému Putinovi (doufejme, že tato sci-fi se nepřipojí k těm, o kterých se s odstupem mluví jako o prorockých). Jakkoliv byly drobné střípky informací k pozadí světa fascinující, kupříkladu vražední komunističtí roboti pojmenovaní po klasicích marxismu-leninismu a význačných pohlavárech starého SSSR, hlavní pozornost na sebe strhl Odpočinek: rezervace pro bývalé mileniály, nyní nenávistné důchodce, lékařsky udržované naživu, kteří se nedokáží vyrovnat se skutečným světem, a raději tedy utekli do simulace světa svého mládí (a zároveň představují poslušný elektorát nových elit).

Kontrast všech klišé spojovaných s důchodci (od posedlostí slevami přes agresivní dožadování se míst v tramvaji) s mentalitou a aktivitami mileniálů (posedávání v hipsterských kavárnách) Koubek plně vytěžuje i ve volném pokračování – zápletku Smějící se bestie (ve velmi vágním slova smyslu) totiž představuje pátrání po brutálním vrahovi, který se zaměřil na likvidaci instagramerských špiček Odpočinku. Čirou náhodou se ovšem v jeho hledáčku ocitne i Vincent Krhavý. Ten sice odhalil organizovaný obchod s orgány mladého personálu zajišťujícího chod Odpočinku, ale k jeho smůle mu nebylo umožněno rezervaci opustit. Místo toho musel převzít místo po zesnulém padouchovi a starat se o jednu zapadlou knihovnu a přilehlý kostel s hřbitovem pro mladé. Situace se mu ovšem následně nepřekvapivě vymkla z rukou a on se stal hitem Odpočinkových sociálních sítí.

Vilém Koubek se evidentně zamyslel a dospěl k názoru, že jeho nová kniha nepotřebuje děj. Ten je minimální i na poměry jeho velkého vzoru, kterým jsou depresivní „detektivky“ irského spisovatele Kena Bruena o Jacku Taylorovi. V nich hrdina – řečeno jen s velmi mírnou nadsázkou – chlastá, ničí život sobě i svému okolí, trousí tipy na depresivní hudbu a následně – někdy ke konci románu a někdy na jeho úplně libovolném místě – opilý narazí do zločince, o němž kolikrát ani neví, že po něm pátrá. Koubek není Ir, což si sám uvědomuje, takže oba příběhy Vincenta Krhavého postrádají bruenovskou melancholii, ale o to víc stavějí na nihilismu, cynismu a černém humoru. Místo hudebních tipů pak poslouží tipy literární, nahlížené přes hustý cigaretový dým (jako motto románu mimochodem posloužila citace z Inventury Kamila Boušky).

Jenže Vincent Krhavý musí nejen zprovoznit knihovnu, ale navíc každou neděli sloužit i mši. Je mu ovšem dopředu jasné, že to nemůže dopadnout dobře, takže se ani v nejmenším nesnaží a prostě svým ovečkám čte, přitom hulí, chlastá a nakonec típne hřebíček do rakve v poháru na mešní víno (jeden z mnoha popkulturních odkazů, konkrétně na film Constantine). Vtip je v tom, že nepředčítá z Bible, ale třeba z Klubu rváčů, Příběhu služebnice či Amerického psycha. A že na jeho mše začnou chodit mladí, kteří si je vyloží jako výzvu k revoluci… Teprve někde daleko na pozadí se pak řeší i onen sériový vrah – který si mimochodem říká Kafka, sám provozuje literární Instagram a svým sledujícím nabízí společně prodělanou „beletristickou metamorfózu“.

V podstatě si to autor vyhodnotil správně – vraždy a odhalení pachatele jsou na románu beztak to nejméně zajímavé. Takže jako detektivka Smějící se bestie skutečně nefunguje. A nefunguje už ani jako sci-fi – že je děj zasazený do konce jednadvacátého století, nemáme moc z čeho poznat, dokud nám čas od času není připomenuto, že většině postav kromě Vincenta, jeho asistentky Mae a pochopitelně sympatické kočky Lžičky (byť ta tentokrát neokouše víčka a prsty žádné mrtvole) je hodně přes sedmdesát. Bez opory v ději by přitom Smějící se bestie mohla velice snadno sklouznout k mechanicky vršenému pozérství – z kterého nadšeně obviňuje bez výjimky celou mileniální generaci. Naštěstí je ale Koubek skutečně zdatný stylista a jeho sarkastické postřehy a způsob, jak jeho postavy dávají na odiv cynismus i okázalý nezájem o cokoliv, co nemá dno nebo špičku, je skutečně zábavné.

Zbavený žánrové nutnosti gradovat děj si naplno užívá sled bizarních scén, aluzí a spojení. Do hospody, zásadní pro první díl, už hrdinové nepáchnou – protože tam hraje country, což bez diskuse znamená, že „Krchov je mrtvej“. Jako první knihu si v „instamístnosti“, kterou Vincentova knihovna provozuje, chce někdo vyfotit Kingovo To a nejvydávanějším autorem je v Odpočinku Alena Mornštajnová. Když už dojde na záchrannou akci, je ironicky únavně pomalá, protože v Odpočinku neexistují auta, a tak se Vincent s Mae místo akčního zásahu trapně došourají na kodrcavou tramvaj. Vyloženě ve stylu kreslených grotesek je pak vyvedena postava mladého hrobníka, píšícího diplomku o mileniálech a oblékajícího se jako kovboj nebo klaun – kdykoliv mu totiž hrozí, že usne v půli slova, a díky svému bizarnímu obleku má větší šanci, že si ho lidé všimnou a on tak třeba neumrzne.

Vše v knize je podřízeno rytmu. Krátké scénky a monology přecházejí ve stručné dialogy, jejichž finálním argumentem je cimrmanovský šrapnel, zapálení nebo típnutí cigarety nebo panák tvrdého, případně s gustem pronesené moudro typu „Koho cígo kouříš, toho píseň zpívej“. Je vidět, že Koubek má zkušenost s výstavbou humoristických stripů. Důležité přitom je, že tento jeho humor skutečně není laskavý. Koubek se nesnaží, aby byl Vincent sympatický – je to zkrachovalá apatická troska a sledovat, kolikrát dostane do těla, je stejně zábavné jako sledovat jeho výsměch všemu a všem. Zábavný potenciál knihy je založen na primární touze ukázat vztyčený prostředníček systému (kapitalismu stejně jako absurdnímu světu sociálních sítí, posedlých honbou za „lajky“) i za cenu sebezničení – pokud to sebezničení podstoupí někdo jiný. V tomto ohledu je čtení Smějící se bestie až terapeutický zážitek.

Pravda ovšem také je, že o moc dál už s největší pravděpodobností zajít nejde a Koubek přivedl svého antihrdinu na samou mez, kdy jeho sebedestruktivní eskapády ještě dokážou vzbudit emoce. Ostatně ačkoliv je v knize řada výborných pasáží, zároveň se už občas v některých popisech a přirovnáních autor opakuje (především když mluví o světlech, která jsou pozvánkou k epileptickému záchvatu). Potenciální třetí návrat do Odpočinku je tak stále lákavý, ale možná by si před ním mohl autor dopřát i jiné projekty.