Kamila Drahoňovská

Kamila Drahoňovská

Někdy nemůžeme udělat správnou věc ze strachu, někdy proto, že jsme příliš bezmocní, příliš malí, příliš opatrní nebo nám jen nedojde, že bychom něco udělat měli. A jindy zase máme odvahu, ale nenapadne nás, že náš čin třeba až tak správný není. Simona Bohatá své zbabělé hrdiny mnohdy obnažuje na kost, ale nezapomíná jim přitom projevovat pochopení.

Mezi letošní stovku nejzajímavějších dětských knih se v italské Bologni probojovala i kniha O tme a veľkom človeku. O tom, co všechno může být inspiračním zdrojem a jak nepředvídatelná může být cesta knihy k vydání, jsme si v Bologni povídali s Michalem Hlatkým.

Když v anotaci stojí, že hlavní hrdina najde vchod do minulosti, většina čtenářů očekává dobrodružství prožité v nějaké dějinné etapě. Stanislav Beran ale momenty z historie a především náš vztah k nim využívá v současném příběhu o mezilidském soužití, zdánlivé i opravdové samotě a síle lidských snů.

Každé generaci se dříve nebo později přihodí, že začne čím dál méně rozumět světu, ve kterém žije. Jak s tím bolestným vědomím kdo naloží a jestli k němu vůbec dojde, je už ale druhá věc. Třeba postavy Michala Kašpárka na to jdou vlastně dobře – ačkoliv jejich komunikace často selhává a zřejmě nemají šanci se dorozumět, nelámou nad sebou hůl.

Že není lední medvěd na sněhu vidět, může být nevýhoda. Třeba při hledání kamarádů. Hlavní hrdina dětské knihy Michala Šandy se naštěstí dostane do pralesa, kde jich najde hned několik. Společně se jim dokonce podaří překazit ďábelský plán vřešťana Hastrošáka. Stačí přitom táhnout za jeden provaz – nebo za jednu anakondu.

Po necelých šedesáti letech se na knižním trhu znovu objevuje řada nevšedních hrdinů. Zapomenutá trumpeta se rozmotá ze svého klubíčka a odplazí se na procházku, kde si ji žížaly zvolí za královnu. Tygr Fridolín až do smrti nechce jíst nic jiného než makovce a hvězdička na obloze se vypraví do fronty na burské oříšky.

Může se jedenáctiletá holčička skamarádit s ledním medvědem? Navíc v místě, kde už ani žádní medvědi být nemají? Příběh nepříliš pravděpodobného přátelství sice trpí řadou klišé, ale názorně popisuje dopady klimatické krize i úskalí mezilidských vztahů.

Ve vzteku zatínáme zuby, tiskneme rty a rudnou nám tváře. Tváře nám ale červenají i studem, nebo pokud jsme zamilovaní. A jak to, že můžeme plakat ze smutku i radostí? V knize plné barev a pocitů se čtenáři dozvědí nejen o tom, jak se jejich emoce tělesně projevují, ale také k čemu nám jsou a jak s nimi pracovat.

Se začátkem prázdnin přinášíme nový audioknižní rozhovor. Kromě informací o vydavatelském procesu v něm najdete spoustu tipů nejenom na dětskou literaturu, která spolehlivě zpříjemní třeba cestu autem, ale také na málem zapomenutou klasiku, do níž se můžete ponořit během horské túry.

Knižní předloha oceňovaného filmu v loňském roce ožila i ve zvukové podobě. Audiokniha dala díky skvělé interpretaci originální hlas zástupu zvířat, která děti citlivě seznamují s tím, že k životu patří i smrt, a právem se stala audioknihou roku pro děti a mládež.

Téma odcházení a ztráty rodiče v dospělosti se v české i světové literatuře objevují pravidelně. Nepřekvapí, že Petra Soukupová k nim přistupuje pozorováním způsobu, jak změna dynamiky v rodině zasahuje do každodennosti jednotlivých postav. A víc než kdy dřív se jí daří poukazovat na specifický charakter různých generací.

Tajemný Svět obrazu a ještě tajemnější Divnovlk pošlou desetiletou Almu zpátky časem do meziválečné Prahy. Jako schovanka bohatého továrníka objevuje, čím se svět před sto lety lišil, co zůstává stejné, a dostane se přitom do nejednoho průšvihu.

Pod pojem audiokniha se vejde docela hodně – od jednohlasé přes vícehlasou četbu až po dramatizace nebo audioseriály tvořené jen pro poslech. Zejména poslední jmenované má v rámci původní tvorby vydavatelství Audiotéka na starosti režisér, herec a audioknižní producent polského původu Michal Sieczkowski.

Loni na podzim vypustila Audiotéka druhou sérii posluchačsky úspěšného mysteriózního příběhu Anima. Opět je odvyprávěna v deseti půlhodinových dílech. Zatímco první série pracuje se záhadným případem, ve druhé má „zlo“, proti němuž hlavní hrdinové bojují, konkrétnější, a přitom neméně zlověstnou podobu.

Nechce být zlý, ale ono to v něm nějak zlobí samo. Platí to pro Vúdúlínka, pro lidskou holčičku Rozárku, která jednou v lese náhodou zahlédne malou průhlednou jezinku, a jistě i pro mnoho malých dětských posluchačů. Tak trochu strašidelný příběh v interpretaci Ivana Trojana přátelsky chrchlá, bublá i huhlá, stejně jako povídavé řeky protékající lesem Krachlesem.

Kolem východočeské vesnice Horní Jelení se potuluje opuštěná a tak trochu bláznivá Jaruna, Tonda Marek míchá odstíny barev podle osobností krásných dívek a celá vesnice si čas od času pochutná na pečených pávech. Anebo je to všechno trochu jinak?

Na začátku příběhu leží Amálie v posteli ve starém letenském bytě a nenapadá ji žádný důvod, proč by měla vstát. Jako čtenáři ji provázíme po sedm následujících let, kdy hrdinka dějiště rodinných traumat opustí a procestuje mnoho míst včetně milovaného Japonska. A přece se nakonec i pod tíhou názvu musíme ptát, nakolik k nějakému pohybu skutečně došlo.

Je mu třináct, ona mu říká Kohoutek a potkává ho, když vyzvedává svého syna ze školy. Jí je přes třicet a pracuje v korporátu. Anotace na čtenáře zdálky křičí, že tohle není Lolita naruby. A Hana Lundiaková do své jazykové performance zaplétá otázku, jestli nejsme náhodou všichni tak trochu pokrytci.

Co se stane, když smícháte dohromady pravěk, blanické rytíře a skupinu vesmírných padouchů z jiné planety? Pokud za touto třaskavou kombinací stojí Daniela Fischerová, pak je výsledkem neotřelý, chytrý humor, jazykové hříčky a nesmírně zábavné cesty, jak se různě vztahovat ke světu. I tomu současnému.

Audioknihy jsou pro mnohé z nás už samozřejmou součástí života, ale jejich kritice a reflexi se věnuje málokdo. Oslovili jsme jednu ze specialistek na toto téma, spisovatelku a lektorku Kláru Smolíkovou, která v rozhovoru mluví mimo jiné o potenciálu mluveného slova při vzdělávání a osvojování čtenářské gramotnosti.

Maloměsta jsou často hrdá na poklidný život a mají tendenci nad lecčím přivírat oči, a to i nad tím, když je ubližováno těm nejmenším. Lehečková líčí dění v jednom dětském „dramaťáku“ naivníma očima jedenáctileté dívky, přesto dospělému čtenáři běhá mráz po zádech. Tím spíš, že se autorka netají vlastními zkušenostmi s podobným predátorem.