Izraelský historik Ilan Pappé (nar. 1954) je stejný jako jeho domovina – každý, kdo s ním, s jeho pracemi a názory přišel do kontaktu, na něj má nějaký názor. Ten se může pohybovat na ose od zbožňování po zatracení, od obdivu po opovržení. Ať už se na škále ocitnete kdekoliv, po přečtení jeho titulu Deset mýtů o Izraeli, který letos vyšel v nakladatelství Rybka Publishers, si rozhodně nějaký názor uděláte – na autora i jeho nešťastnou domovinu.

Ilan Pappé patří k levicově smýšlejícím, tzv. novým historikům, kteří se v osmdesátých letech po zpřístupnění do té doby tajných britských a izraelských dokumentů začali kriticky stavět k oficiálnímu výkladu dějin Izraele, k jeho existenci i budoucnosti. Pappé se narodil v Haifě židovským rodičům, kteří do Izraele ve třicátých letech 20. století utekli před nacistickou perzekucí. Doktorský titul získal na Oxfordské univerzitě v roce 1984 a následně se vrátil do Izraele, kde v letech 1984 až 2006 přednášel na Haifské univerzitě. Za svůj titul Etnická čistka Palestiny (The Ethnic Cleansing of Palestine), který vyšel v roce 2006, jej Kneset, izraelský parlament, odsoudil a ministr školství volal po jeho vyhazovu z Haifské univerzity. V rozhovoru pro list The Jerusalem Post z roku 2007 hovořil o tom, že jej řada lidí považuje za žoldáka Arabů a že denně dostává výhrůžné zprávy. Nakonec z Izraele odešel a přesídlil do Británie, kde dodnes přednáší na Exeterské univerzitě. Je autorem devatenácti knih, z nichž v češtině máme k dispozici pouze poněkud nevyvážený a chaotický soubor rozhovorů, které s ním a dalším významným aktivistou a filozofem Noamem Chomskym vedl Frank Barat a které pod názvem O Palestině v roce 2015 vydalo nakladatelství Broken Books.

Země údajně bez lidí

Proč platí Pappé za kontroverzní osobu, je jasné hned z předmluvy Deseti mýtů o Izraeli, kde otevřeně prohlašuje, že se nejedná o takzvaně vyváženou knihu: „…naopak – pokouší se kompenzovat dosavadní nevyváženost debaty a připojuje se na stranu kolonizovaných, okupovaných a utiskovaných Palestinců, v izraelské a palestinské zemi.“ (s. 9) Jenže oč je jeho upřímné přiznání, na čí straně stojí, drzejší než – v českých luzích a hájích obzvláště zakořeněné – nekritické stranění Izraeli a bezmyšlenkovité papouškování jeho verze dějin jako nezpochybnitelného historického faktu?

Pappé na dvou stech stranách předkládá čtenáři deset nesmírně hutných a zároveň překvapivě čtivých kapitol, jež se postupně pokoušejí vyvrátit nebo uvést na pravou míru nejčastější mýty spojené s Izraelem a Palestinou. „Sionistický příběh o vzniku státu Izrael se opírá o košatý soubor mýtů, které velmi rafinovaně zpochybňují morální právo Palestinců na zemi, jež je předmětem sporu. Západní mainstreamoví novináři i politické elity tyto mýty povětšinou nekriticky přejímají jako daná fakta a chápou je jako ospravedlnění izraelských kroků za posledních přibližně šedesát let.“ (s. 5)

Kniha je rozdělená do tří velkých celků – prvních šest kapitol se věnuje mýtům minulosti, další tři mýtům současnosti a poslední pak výhledu do budoucnosti. Jako první se Pappé pouští do dekonstrukce mýtu o Palestině jakožto „zemi bez lidí“, kterou židovští osadníci našli v podstatě prázdnou, vyčkávající a připravenou nechat se kolonizovat a zvelebit. Stejně jako v následujících kapitolách se vrací hlouběji do historie a svá jednotlivá tvrzení dokládá citacemi z dobových pramenů a odkazy na další odbornou literaturu. Právě práce s prameny povyšuje Deset mýtů nad plejádu knih, ve kterých autorovi prostě musíte dojmologii věřit, „protože to řekl“.

Po historickém exkurzu do Palestiny následuje rozbor další utkvělé představy, a sice Židů jakožto národa bez domoviny. Pappé odhaluje velice zajímavé souvislosti mezi osobami, které stály za vznikem Izraele, někdejším politicko-společenským klimatem a záměrem, který čelní představitelé někdejších mocností vytvořením židovského státu sledovali.

Všechno, jen ne demokracie

V dalších kapitolách jsou dekonstrukci podrobeny mýty o tom, že sionismus je zaměnitelný s judaismem, případně s kolonialismem, kdy Pappé nabízí mimo jiné i odlišný pohled na nechvalně proslulého velkého jeruzalémského muftího Muhammada Amína al-Husajního, známého stoupence nacistického režimu a spolupracovníka Hitlerova Německa.

První část knihy uzavírají kapitoly věnované údajně dobrovolnému odchodu Palestinců v roce 1948 a tomu, že Izrael neměl v šestidenní válce dvacet let poté na vybranou.

Druhá část věnovaná současným mýtům rozbíjí zažitou představu Izraele jakožto jediné blízkovýchodní demokracie. Z Pappého pohledu je Izrael všechno, jen ne demokracie. Svá tvrzení opírá o analýzu postavení Palestinců v samotném Izraeli a na okupovaných územích. Následující „mytologie Osla“ a „mytologie Gazy“ působí nejzaujatěji a místy se topí v přílišných detailech, které pro samotný vývoj situace vlastně nejsou důležité.

Poslední kapitola pak vysvětluje, proč je tolik prosazované a omílané dvojstátní řešení nerealizovatelné a nesmyslné. Výhledy do budoucna, pravda, nepůsobí nijak růžově a pět let, které uběhly od vydání knihy, na situaci nic (k lepšímu) nezměnily.

Barevné mapy, které knihu doplňují, jsou bezesporu na místě, a čtenář tak na rozdíl od zmiňované dřívější Pappého knihy O Palestině není odkázán na vyhledávání jednotlivých osad a míst na internetu.

Kdo je ten horší

Pozoruhodný je doslov knihy z pera českého novináře a odborníka na Blízký východ Břetislava Turečka, byť ji – snad neúmyslně – trochu shazuje. V kostce říká: Ano, Palestinci na tom nejsou dobře, nicméně právě oni by podobnou knihu z pera Palestince o Izraeli nejen nikdy nevydali, ale ani netolerovali. Kdo je vlastně ten „horší“, „fanatičtější“ a na koho si máme ukázat prstem, když se budeme bavit o potenciálním viníkovi toho, že řešení palestinsko-izraelského konfliktu je stejně vzdálené dnes, jako bylo před dvaceti lety (pokud vůbec viník existuje)?

Za zmínku jistě stojí také zdařilý překlad knihy, pod nímž jsou podepsáni Filip Outrata a Magdaléna Jehličková, českou Obcí překladatelů násobně oceněná hebraistka, jež českému čtenáři zprostředkovala například díla Avrahama B. Jehošui, Etgara Kereta nebo Asafa Gavrona. Díky překladatelskému duu je kniha nejen čtivá, ale také prostá obvyklých nešvarů s chybnými transkripcemi a neumělými převody místopisných jmen a názvů vojenských operací, jimiž jinak trpí mnoho titulů z blízkovýchodní oblasti překládaných z velkých západních jazyků.

Rychlé a rázné tempo, které Deset mýtů na začátku nasadí, bohužel nedrží až do konce a Pappé se místy topí v přílišných detailech. Nicméně to, co knize ve výsledku svým způsobem podráží vlastní nohy, je autorovo zatvrzelé, místy až fanatické hájení vlastních pozic, kdy odmítá ustoupit – slovy spolužačky pana Kaplana slečny Mitnickové – byť jen „o píďu“. Chvílemi se tak stává, že i když s Pappého výchozími tezemi souhlasíte, některé jeho argumenty a pohodlné přehlížení jistých faktů, jež se mu až tak nehodí do krámu, vedou k tomu, že máte tendenci zadívat se i na druhou stranu a zvažovat její pravdu. Ale možná právě to je cíl – a cesta.

„V jádru každého konfliktu leží dějiny. Pravdivé a bezpředsudečné pochopení dějin otevírá cestu k míru. Naopak jejich překrucování a manipulace s fakty zasévají semínka zkázy.“ (s. 5) S Pappém nemusíte nutně souhlasit a jistě se najde spousta lidí, které budou jeho argumenty nebetyčně štvát. Přesto je na místě si je alespoň vyslechnout. Pokud se má nejdéle trvající ozbrojený konflikt v moderních dějinách někdy dočkat konce, bude zapotřebí vyslechnout obě strany a zvážit argumenty všech zúčastněných. Zavíráním se do vlastních názorových bublin se ještě žádný dialog nikdy nenavázal.