Doposud se František Tichý (nar. 1969) věnoval ve svých dobrodružných prózách vztahu minulosti k naší přítomnosti. Jeho nejnovější román Rekrut 244 (2022) je dystopií odehrávající se v roce 2055. Nejde však o úkrok stranou, ale o logické vyústění snahy připomínat dospívajícím čtenářům hrozby, kterým mohou čelit.

Tichého prózy inspirované historickými událostmi se neobracejí jen nazpět. Ve všech vystupují dětští hrdinové, kteří jsou vystaveni výzvám, v nichž by většina neobstála. Ať už jsou postavy fiktivní, či jejich předobrazem byli skuteční mladí lidé, mají schopnost i přes svůj věk a situaci, v níž se ocitli, uchovat si cosi z neustupující morální houževnatosti. 

Svému záměru – čtenáře co nejvíce vtáhnout do tématu – podřizuje Tichý i strukturu vyprávění. Například v Transportu za věčnost (2017) se stáváme „návštěvníky“ terezínského ghetta prostřednictvím hlavní postavy, která sem dobrovolně vstupuje za svým kamarádem. A v Labyrintu nedokončených setkání (2020) dokonce dochází k prolnutí osudů stejně starých hrdinů i přes hradbu osmdesáti let. V obou případech nás jako čtenáře čeká konfrontace s aktéry, jichž se totalita přímo nedotýká, ale kteří mají snahu nepřehlížet osudy těch, kdo jsou jejími oběťmi.

Sci-fi Rekrut 244 sice míří do budoucnosti, ale totalita, jak je v textu naznačeno, se začala rozvíjet už v naší současnosti ovlivněné pandemií či klimatickou změnou. A hlavní hrdina je nadán schopností, kterou sdílí s ostatními protagonisty románů Františka Tichého: citlivěji vnímá věci kolem sebe. To mu umožňuje negativa společnosti nahlédnout, ale zároveň se stává terčem jejího zájmu. Nepřímo je naznačen i rys jakéhokoliv autoritářského režimu: člověk s absencí vnímavosti jej udržuje v chodu.

Jony je zpočátku zosobněním obyčejného dospívajícího kluka, kterému ulehčují život technologie, ať už jde o nástroje sloužící k výuce, sledování fyzického stavu či ke správě osobního času. Ukazuje se však, že na ně musí být neustále napojen, protože je součástí Systému, který má vliv i na takové činnosti, jako je pitný režim či možnost zapůjčit si automobil. A pokud do tohoto světa zasáhne nepatřičný jev, jako například smrt spolužáka, okamžitě je vše zahlazeno psychofarmaky, aby se obyvatelé mohli cítit neustále spokojeně.

Protože lze Jonyho mentálních schopností využít ve válce proti domnělým nepřátelům této civilizace, musí narukovat. Vojáci totiž na dálku ovládají jakési roboty, kteří bojují za ně. Jony musí následně projít náročným výcvikem, aby se podvolil a zcela odevzdal svou mysl do rukou Systému.

Hledání nového společenství

V závěru zazní: „Systém a všechno, co nesl, mě prostupoval a přetvářel, pronikal hloub a hloub.” Román postupně prochází několika stádii, které zachycují, jak komplikovaně je Systém propojen s lidmi. Od popisu společnosti, jež je na Systému závislá, se dostává především k tomu, jak obtížné je vyvléci se z jeho dosahu. Otázkou zůstává, nakolik jsou tyto části sourodé a zda se až příliš nesoustřeďují na detail.

V úvodních pasážích nalezneme motivy obsažené i v jiných dystopických dílech: společný nepřítel, organizované provládní demonstrace, potírání disidentů i sedativa proti vlastním pochybám. Motem jedné z kapitol se román ostatně hlásí k výborné sérii Dárce Lois Lowryové. Následuje část s podrobným popisem toho, jak armáda nutí Jonyho opustit veškeré zbytky vazeb s rodinou a minulostí, protože musí dokonale ovládat svou představivost. 

Celá druhá polovina románu se pak odehrává v odvráceném světě za bariérou, kde nepřátelé jeho někdejšího světa žijí po staru, bez moderních technologií, a brání se vlivu zákeřné civilizace i příklonem k duchovním hodnotám. V těchto částech jako by šlo o zcela jiný, postapokalyptický příběh o hledání cesty, jak postavit společnost na základech, kterými jsou například užší komunity, závislost na druhém či důvěra. Zkrátka motivy, jež provázejí celou autorovu tvorbu – a román o rekrutovi číslo 244 by mohl začít právě tady. 

I když se odlišuje od ostatních próz Františka Tichého fikčním světem, klade si stejně nelehké výzvy, jak vyvážit didaktickou intenci s uměleckou stránkou. Zároveň vyprávění podléhá pokušení podrobně rozvíjet dílčí situace, jako například výcvik rekrutů či život mimo dosah Systému. Tím vším je celkové vyznění poněkud oslabeno. 

„Vo co gou“

Zvláštní roli hraje v tomto románu jazyk postav: jak v jejich promluvách, tak prostřednictvím Jonovy ich-formy je užito nápodoby lexika současných mladých lidí, což přináší řadu komplikací. Ve fiktivní budoucnosti tak hrdinové používají slova velmi specifická, a navíc sociálně i časově omezená; jakou platnost mají výrazy jako bejbís, spíduj či stupído? Dokáží se přiblížit čtenářům, jejichž mluva podléhá rychlým změnám a nelze ji snadno převést do psané podoby? Určitým paradoxem je pak i to, že toto lexikum nese právě takové rysy, na které román upozorňuje. Jde převážně o anglicismy a prostředky, které pronikají do našeho slovníku přes masová média z civilizačních center a ovlivňují naši kulturu, řeč i myšlení. Ale román na to nedbá.

Není to poprvé, co se styl próz Františka Tichého nechá svést líčeným prostředím a dialogy v pasážích s válečnou tematikou zní místy až staromilsky. Přitom je zajímavé, že v románu Můj přítel Dominik, http://www.prirodniskola.cz/o-skole/skolni-projekty/zivot-dominukuv/ publikovaném na internetu, kde se z přítomnosti cestuje do ještě vzdálenější minulosti, užívá autor jazyk funkční a přirozený.

Vizuální podoba publikace působí díky lesklému obalu velmi futuristicky a naléhavě. Navíc se v bodově naznačené siluetě hlavního hrdiny může čtenář zhlédnout. I ilustrace Stanislava Setinského se vztahují spíše k vypjatějším pasážím vyprávění. 

Snad výše řečené dostatečně postihuje určité dilema Rekruta 244. Je cenné, že se autor neúnavně obrací ke čtenářům s výzvou neignorovat, co se kolem nich děje, a volí pro to různé literární prostředky. Jako by se ale jeho román rozbíhal hned do několika rozdílných příběhů, které hledají společné téma.