Kdyby se Vítězslav Nezval narodil jinde, existovaly by aspoň „dvě tlusté knihy napsány o tomto tlustém muži; jedna pro a jedna proti“, řekl prý Jan Werich. Novinářka a kulturoložka Krystyna Wanatowiczová (1979) se rozhodla napsat jedinou „tlustou“ knihu, která se pokouší sloučit oba aspekty. A docela úspěšně. Nese název Nezval. Básník a jeho syn a zachycuje i osudy Nezvalova syna Roberta (1954–1971), jeho manželky Františky Řepové (řečené Fáfinka) a četných milenek. To vše na pozadí kulturních a politických dějin Československa, jejichž významnou součástí Nezval starší byl. Vítězslav Nezval pocházel z prostého, venkovského prostředí, nicméně podle autorky si vytyčil za cíl stát se slavným a úspěšným básníkem. To se mu úspěšně dařilo v dobách demokratických i totalitních, což podle jejího krajně ambivalentního a sofistikovaně formulovaného hodnocení „potvrzuje velikost jeho talentu i pružnost jeho charakteru“.

Žár a sníh

Sílu jeho nadání nemůže ovšem nikdo zpochybnit, verše se z něj někdy až nezadržitelně řinuly, jak popsal jeho gymnaziální spolužák a přítel, pozdější významný literární kritik, editor a nakladatel (vězněný komunisty) Bedřich Fučík. Jednu zimu se vraceli z vystoupení, kde propagovali své literární pokusy, a Nezval začal v nádražní čekárně recitovat: „Sotva dechu popadaje, chrlil verš za veršem, rým za rýmem, zcela opilý bezuzdnou, nekontrolovanou obrazností, opilý krásnou řečí, jejím rytmem, zvukem a melodií, unášený velkým přetlakem vnitřním, celou bytostí duševní a fyzickou. Nakonec k pohoršení celé čekárny verše už vyřvával. I nezbývalo než vylákat ho před nádraží, hodit ho do smetených hromad sněhu a pokusit se ztlumit žár, aby v něm snad neshořel. Ale Nezval i v tom sněhu rýmoval dál.“ Možná výmluvná metafora pro pozdější ochotnu básnit bez ohledu na to, v jak ponižujících polohách se přitom ocital.

K obrazu sněhu ostatně sáhl i zmíněný Jan Werich, který Nezvala přirovnal ke sněhové kouli. Nikoli tvarem těla, i když to by se ke konci jeho života také nabízelo, ale absolutní, až obžernou nevybíravostí v tom, že vše do své osobnosti dokázal pojmout: „Když valíte sněhovou kouli, nabaluje se na ni všechno. Střepy i zlato, bláto i diamanty.“ Výsledkem tedy v Nezvalově případě byla, neuctivě řečeno, „koule geniality, hoven a perel“.

Spojení protikladů

Od počátku se v něm skutečně střetávaly četné protiklady, které někteří interpreti stopují až k jeho rodičům. Posedlost, běs, jurodivost a sklon k iracionalitě, která se projevovala i zálibou v horoskopech, zdědil po rodu své matky, stránku rozumovou a střízlivou měl podle nich Nezval po rodu svého otce. Zcela pragmaticky a racionálně se choval zvláště ve věcech finančních. I době, kdy po roce 1948 dostával za vydání svých knih od státu statisícové částky, prý chodil do Karlínského divadla, kde dávali jeho hru, k pokladně kontrolovat, kolik se prodalo lístků. Jako honorář totiž dostával deset procent z hrubé tržby. Když bylo vyprodáno, nechal si navíc svoje dva lístky, na které měl nárok, proplatit, a pak si šel zdarma sednout do ředitelské lóže.

Nezval neměl problém psát v různých politických režimech právě takové texty, na kterých mohl vydělat. Autorka v této souvislosti připomíná slova komunistického novináře Ivana Sekaniny, který Nezvalovi v roce 1930 vytýkal, že píše kvůli výdělku podle něj „slaboduché“ kýčovité romány, a neuvědomuje si, že „revoluční umělec nesmí za peníze zrazovat své umělecké přesvědčení.“

Stejná výtka by se dala podle Wanatowiczové vznést v době, kdy Nezval složil oslavné verše na Stalina, o kterých prý slavný poeta v soukromí bez servítků prohlásil: „No, chtěli to, tak jsem jim to za dvě stě tisíc korun vyblil.“ Autorka ale současně upozorňuje na zásadní rozdíl. Když se Nezval dal za první republiky do služeb komerce, učinil tak o své vlastní vůli a nehrozila mu žádná perzekuce, maximálně kritika od vyznavačů čistého surrealismu nebo marxismu-leninismu. Po roce 1948 ale žil ve strachem paralyzované společnosti, v níž jeho bývalí přátelé či spolupracovníci páchali sebevraždy (Konstantin Biebl), nebo byli dokonce, jako Záviš Kalandra, popravováni.

Přímluvy i konformita

Wanatowiczová připomíná, že Nezval se za mnohé literáty a „lidi od kultury“ snažil přimlouvat a pomáhat jim, nejen Jakubovi Demlovi, jak je obecně známo, ale například i Miloši Havlovi (o němž mimochodem autorka napsala samostatnou knihu). Nikdy to ale nedělal tak, že by mohl ohrozit vlastní pozici: „Vždy si uměl pohlídat svou komfortní zónu. Možná mohl těm nejpostiženějším rodinám, jako byla například Marie Zahradníčková s dětmi, posílat peníze. Jenže to nebyl jeho styl, peníze pro něj byly téměř posvátné.“ Pomáhal prostě po svém, tak jak uměl a jak to v danou chvíli cítil. Neznamená to však, že by se tím automaticky vyvinil. I přes všechny jeho přímluvy a podané ruce zůstává smutným faktem, že po únoru 1948 nesl „aktivní spoluvinu na kulturněpolitických deformacích oněch let“.

Zlom podle autorky nastal roku 1957, kdy Nezvala ochromila hrůza z existujícího návrhu, že by mohl přijít o svůj štědrý spisovatelský plat. Ve chvíli, kdy už byl hodně nemocný, měl malého syna a živil manželku i milenku, byl v tomto směru zranitelný. A stal se ideálním terčem: „Do té doby se stranické tlaky pokoušel vyvažovat. Sice s režimem vycházel, ale dovolil si i kritizovat, na něco poukázat, někoho se zastat.“ Po červnu 1957 už ovšem „začal ten obrovský tvor podobný tuleňovi ztrácet půdu pod nohama. Ne náhodou se od té doby rapidně zhoršoval jeho zdravotní stav“. A zemřel ani ne za rok.

Obsáhle se autorka věnuje Nezvalovým vztahům se ženami a nejde o radostné ani něžné čtení. Jsou to totiž historky plné nesplněných slibů, lží a někdy zřejmě i domácího násilí. Jen málokdy s nimi zřejmě mluvil zcela na rovinu, takže jedna z jeho milenek titulovala svoji konkurentku, zmíněnou Fáfinku, „paní Nejsem sám“. Protože takto neurčitě Nezval mlžil ohledně svých rodinných poměrů, Františku Řepovou si oficiálně vzal až roku 1948 na naléhání soudruhů. Roku 1952 se pak Nezval seznámil s tanečnicí a herečkou Olgou Jungovou (1929–2012), která se stala jeho další paralelní partnerkou. Z jejich milostného vztahu se narodil syn Robert (1954–1971), následovala ještě rovněž nemanželská dcera. Právě tragický osud Roberta je předmětem závěru knihy. Jeho otec se do něj zamiloval, jako když dítě dostane vysněnou hračku, a umínil si prý, že z něj vyroste génius. Zemřel ale příliš brzy a zanechal po sobě rozmazleného potomka, který možná neměl tolik otcovy vůle a snad ani tolik mistrovského nadání, zato očekávání okolí byla nesmírná. Robert byl vychováván jako „potomek krále poezie“. Řadu otcových básní uměl nazpaměť a jeho tvorbu znal výtečně.  Komunisty ovšem Robert nesnášel a různými způsoby se snažil protivit normalizačnímu režimu. Fakt, že si z otce a jeho tvorby komunističtí ideologové udělali vývěsní štít, ho „musel štvát“. Díky matčinu vyprávění věděl, co si otec doopravdy myslel o řadě oficiálních umělců a politiků anebo co soudil o bizarním směru jménem socialistický realismus. Den před smrtí Robert v rádiu poslouchal pořad o svém otci coby „velkém socialistickém básníkovi“. Ideologické falšování jeho odkazu, jakkoli Vítězslav Nezval k němu v konci života poskytl nemálo materiálu, Roberta tak rozzuřilo, že rozčíleně zavolal do rozhlasu, aby pořad okamžitě zastavili. Následujícího dne spáchal sebevraždu, přičemž šlo už o několikátý pokus, tentokrát úspěšný.

Prokletí synů slavných otců

Krystyna Wanatowiczová to správně dává do souvislosti s tím, že narodit se jako potomek geniálního umělce je sám o sobě nelehký úděl: také dvě z dětí nobelisty Thomase Manna spáchaly sebevraždu (starší Klaus v roce 1949 a mladší Michael roku 1976); s tímtéž břemenem se celý život potýkal i Jan Masaryk, u nějž je sebevražda jedním z možných scénářů jeho smrti. Jestliže se ale syn prvního prezidenta Jan před mocí nastupujících komunistů sklonil, což by jeho zásadový otec tímto způsobem velmi pravděpodobně nikdy neudělal, Robert Nezval naopak provedl radikální revoltu proti režimu, k níž se jeho poživačný otec nikdy neodhodlal. Lze to ale hodnotit i jinak, podle Ireny Hejdové se v Robertově osudu zúročil příběh otce, jako by syn „měl schytat vše za otcovy hříchy“.

Další srovnání se nabízí u Františka Halase, jehož synové na rozdíl od Roberta nevyrůstali jako prominenti. A F. X. Halas i jeho bratr se, jak zmiňuje i Wanatowiczová, za otcův postoj k totalitnímu režimu tolik stydět nemuseli. Navíc František Halas nechal oba syny pokřtít a posílat na výuku náboženství, později se obrátili ke křesťanství vědomému a programovému, jako kdyby uskutečnili něco, co jejich otec za života nestihl. Martin C. Putna to označuje za „pozoruhodný dovětek ke spirituálně-komunistickému napětí Halasova života a díla“.

Pro literární historiky nezvalovská kniha nic převratného nepřináší, ale pro běžného čtenáře přístupně a poutavě přibližuje vývoj, jímž procházeli levicoví literáti první poloviny 20. století. Přesvědčivě také ukazuje, že lidé s velkým nadáním musí rovněž čelit velkým pokušením a Nezval jim podléhal. Nevyhýbá se ani materiální stránce tohoto podlehnutí, Nezvalovu bažení po penězích i sporům, které se mezi pozůstalými vedly o jeho nemalé dědictví.

Kniha vypráví příběh umělce, jenž „neuměl zkrotit vlastní výjimečnost“ a od jejího mocného působení pak neochránil ani svého potomka. I když její závěr nemusí vyznívat tak fatalisticky, jak někteří interpreti soudí. Před sebevraždou si mladý Nezval objednal návštěvu kamaráda, kterému bohužel ujel autobus. Kdyby stihl přijít včas, možná by i Robert dokázal žít dál, najít si vlastní cestu k uplatnění a rozvinout vlohy, které v něm bezpochyby byly. Posmrtný dovětek k životu člověka, který byl podle Jana Zábrany současně „bezcharakterní svině“ i „geniální básník“, podle Wericha „vlaštovka a nosorožec v jedné osobě“, tak mohl mít zcela jinou, snad i konstruktivnější a méně krvavou podobu…